Jedná se o poměrně názorný argument proti těm, kdo se domnívají, že v přírodě existuje nějaká „harmonie“. Už Darwin používal tento příklad v polemice s pohledem na přírodu jako na nějaký ideální božský mechanismus (tohle by nějaký dobrotivý Bůh mohl jen těžko vytvořit).
Nicméně ačkoliv je tento jev znám už dlouho, stále se zde nachází něco nového. Tak například nedávno se ukázalo, že účinkem určitých látek vosího jedu procházejí tělem ochrnuté housenky jakési záškuby. Tím housenka působí dojmem, že je přece jen trochu naživu, takže mrchožravý hmyz se jí spíše vyhne a vosička má lepší šanci dospět. Navíc se ukázalo, že vyvíjejíc se vosička produkuje i speciální protimrznoucí směsi – látky bránící tomu, aby požíraná housenka během zimy zmrzla.
V posledním výzkumu se vědci soustředili na zvláštní, jakoby virové částice, které vosička do housenky vypustí spolu s jedem a vajíčkem. Ukázalo se, že tyto částice ošálí housenčin imunitní systém, takže si nebude všímat vajíčka. Navíc přispívají i k tomu, aby se housenka neprobrala ze své paralýzy.
„Virové“ částice očividně prospívají vosičkám. Ukázalo se také, že obsahují vosí DNA, která se pak v těle housenky čte, a housenka si tak vyprodukuje látky působící její vlastní konec. Tedy jako virová infekce. Příslušné částice jsou známy od 60. let a při pohledu do elektronového mikroskopu připomínají i jiné viry, ale jejich genetická informace je unikátní. Předpokládalo se proto, že si vosičky tyto částice vyvinuly nezávisle v jakési chytré obdobě genetického inženýrství.
Aktuálně zveřejněná studie však tuto verzi zpochybňuje.
Entomolog James Whitfield z University of Illinois v Urbana-Champaign došel k závěru, že se přece jen jedná o virus, nebo alespoň jeho pozůstatek. Podařilo se mu totiž identifikovat 22 genů podobných nudivirům (rostlinní parazité). Tyto geny se nacházejí v genomu vosičky, nikoliv přímo v „útočných“ částicích; podle DNA viru se tvoří pouze obaly partikulí. Vosy zřejmě virům celý mechanismus přebraly a namísto virové DNA nyní vkládají do virového obalu svou vlastní DNA produkující v housenčině těle toxiny. Viru to nijak nevadí, cestuje dnes spolu s geny vosičky.
Whitfield soudí, že k nákaze vosiček virem mohlo dojít klidně už před 100 miliony let. Postupně se vyvinula symbióza, kdy virus vosičce pomáhá s produkcí zbraní proti housenkám. Takže i v tomto případě poněkud děsivého parazitismu (kdo z nás by se chtěl stát takovouto zombií?) současně nacházíme i spolupráci různých organismů, respektive jejich genů.
Zdroj: New Scientist
Poznámka: Z původního článku není úplně patrné, zda by to fungovalo i zcela bez toxinu z vosího bodnutí. Pak by ochrnutí housenky trvalo déle, než by se začal číst příslušný „virus“. Jak je to ve skutečnosti, ochrne bodnutá housenka hned?
