Místo, kde se asi před pěti tisíci lety zrodila civilizace, zahrnuje poměrně rozsáhlé území mezi Egyptem a Mezopotámií; patří do ní také oblast syrskopalestinská a Malá Asie. Už z názvu území (Úrodný půlměsíc) vyplývá, že se jedná o oblast velice vhodnou pro zemědělství. Ve chvíli, kdy rolníci zvládli techniku stavby zavlažovacích zařízení, mohli začít využívat k pěstování plodin údolí velkých řek, Nilu, Eufratu i Tigridu.
Později zde lidé dokázali vypěstovat během roku dvě až tři sklizně, čímž se otevřela se možnost uživit na polích nepracující řemeslníky, kněží, úředníky a další skupiny obyvatelstva, zkrátka nastaly společenské změny, které v Mezopotámii vyústily ve vznik městských států, v Egyptě pak ke sjednocení celé země do rukou jediného vládce, faraóna.
Zůstaňme ale nadále u zemědělství a stravy obyvatel Blízkého východu v době vzniku nejstarších států. Základem obživy a hlavní pěstovanou plodinou byl především ječmen. Pšenice se tolik nepěstovalo, poněvadž půda uměle zavlažovaná říční vodou obsahovala postupně více a více soli, přičemž ječmen snáší zasolení mnohel lépe. Známé bylo rovněž proso, naproti tomu ve starověku se v oblasti Blízkéhé východu ještě neobjevilo žito ani oves. V době před přelomem letopočtu se do Babylónie dostala z Indie rýže, ale její pěstování se zde nikdy příliš nerozšířilo.
Z ječné i pšeničné mouky si v Mezopotámii připravovali především placky. Těsto přitiskli buď na stěnu pece, nebo na rozpálený kámen, v nejstarších dobách pekli placky rovněž ve žhavém popelu. Naproti tomu v Egyptě byl znám i chléb z kvašeného těsta. Kromě obilnin byly významné rovněž olejniny. Pokusy zavést v Mezopotámii a Egyptě pěstování oliv byly úspešné až v době po výbojích Alexandra Makedonského, kdy území Blízkého východu načas zaplavil řecký vliv. V předcházejícím období poskytoval těmto civilizacím olej zejména sezam, a to nejen k přípravě pokrmů, ale i pro účely léčebné, liturgické a pro magické obřady. V Mezopotámii doplňovaly stravu hlavně hrách a čočka, naproti tomu dělníci, kteří budovali pyramidy, jedli kromě chleba především ředkev, cibuli, česnek a chřest.
V celé oblasti byla známá rovněž řeřicha, červená řepa, okurka, několik druhů koření a ovocné stromy. Z těch bezpochyby nejvýznamnější byla datlová palma, jejíž jediný plod vystačil prý v případě nouze až na tři dny. Důležitý byl i fíkovník, pistácie, jablko, granátové jablko, třešeň a švestka.
Přejdeme-li nyní na chvíli z údolí velkých řek na horské svahy Anatólie či do pobřežní oblasti Libanonu, zmizí obilná pole a místo toho zde najdeme vinice a olivovníky. Zdejší zemědělství v mnohém připomíná starověké Řeky. Ostatně Féničané se z Libanonu vydali kolonizovat celé Středomoří a zdatně přitom Řekům konkurovali. Kromě podobného zemědělství byla oběma národům tedy společná i láska k moři a význam, jaký v jejich životě měl námořní obchod a rybolov.
Co se týče nápojů, velkou pozornost by zasluhovalo nejstarší pivo. Bylo vyráběno bez přídavku chmele, hořká chuť se dodávala přidáním v popelu pražených ječných placek. Pivo se časo ochucovalo, v Mezopotámii řeřichou a sezamem, v Egyptě pak plody mandragory. Piva bylo známo mnoho druhů podle obsahu alkoholu i barvy, některé připomínaly jen mírně prokvašené kaše, jiné spíše medovinu, existovalo mladé zelené pivo i silné ležáky. Mandragora dodávala pivu barvu krve. Za zmínku stojí i použití piva v medicíně a jako potravy pro koně.
W. Rolling, profesor na univerzitě v Tubingen, se nejstarším pivem zaobíral značnou část svého života a zjistil, že jenom starověcí Sumerové měli pro pivo počet názvů jdoucí do desítek. Je však ale třeba rovněž zdůraznit, že pivo, které nechal Rolling připravit podle dobových receptů, prakticky nikomu nechutnalo.
Kde se pěstovala vinná réva, tam samozřejmě pivu minimálně konkurovalo víno. V nížinách se sladký nápoj podobný vínu připravoval z plodů datové palmy. Co se týče konzumace masa, bylo spíše výsadou vyšších vrstev a ani tam nebylo na stole rozhodně každý den. Na Blízkém východě chovali ovce, kozy, skot, vepře (s výjimkou Židů), koně, osly a velbloudy, naproti tomu nebyla téměř známá drůbež. V Mezpotámii i Egyptě se mléko příliš nepilo a spíše se ve stravě uplatnily výrobky z něj, zejména tvaroh a sýr. V žádném případě se kuchyně starověkého Blízkého východu nedá označit za vegetariánskou, ale na druhé straně se masa jedlo výrazně méně než dnes. Mnohem větší význam měl ovšem dobytek u kočovných národů, například izraelských kmenů.
Konflikt mezi pastýři stád a zemědělci se odrazil rovněž v tehdejších náboženských představách. Tak ve Starém zákoně Jahve přijme Ábelovu oběť jehňat, ale odmítne Kainovy polní plodiny. Kain sžíraný závistí svého bratra zabije. Zatímco tento biblický příběh vznikl v prostředí pastýřů, v analogických legendách ze starověké Babylónie je dobrá strana identifikována s rolníkem. Je to pochopietelné, pokud si uvědomíme zkázu, kterou nájezdy kočovníků vždy přinesly pečlivě udržovaným závlahovým systémům.
Význam měl rybolov, naproti tomu lov velkých, převážně ve stepích žijících zvířat, patřil k zábavě králů. Zatímco mezopotámští vládci se pyšnili především ulovenými lvy, v Egyptě patřil k oblíbeným kratochvílím faraónů lov na slony či krokodýly.
Na závěr bych rád ještě zmínil oblasti, kde lidé začali pěstovat některé dnes běžné plodiny. Už byla řeč o obilí, vinné révě, olivách, olejninách a několik druzích ovoce a zeleniny. Za zmínku v této souvislosti stojí hlavně Zakavkazsko a Střední Asie. O stáří pěstování ovoce v Zakavkazsku svědčí to, že zde můžeme ještě dnes nalézt několik typů jednotlivých ovocných stromů a dalších rostlin, od původních "divokých" až po úplně vyšlechtěné či opětně "zplanělé". Mimo jiné se jedná o vlašský ořech, kdouli, mandle a hrušku. Co se týče oblasti Střední Asie, zprostředkovala spojení mezi Evropou a Čínou. Právě tudy probíhala tzv. hedvábná stezka, odkud z Číny do Říma putovalo hedvábí. Ze Střední Asie se na Blízký východ dostaly ale také meruňky a broskve, po tažení Alexandra Makedonského rovněž citrusy. Ačkoliv jsou dnes tyto plodiny pokládány za typicky středomořské, je třeba říci, že zde ve starověku nebyly známy a jejich pěstování je mnohdy až moderní záležitostí.
