Nový svět obohatil náš jídelníček o množství plodin, u nichž si to dnes už mnohdy ani neuvědomujeme a považujeme je za typicky evropské. Zemědělství i strava předkolumbovských Indiánů se samozřejmě lišila oblast od oblasti – těžko lze ostatně očekávat nějakou zvláštní shodu v tak rozdílných podmínkách, jako jsou třeba na jedné straně amazonské pralesy a na druhé straně kanadská tundra.
Nejdále došli v zemědělství Indiáni obývající území dnešního Mexika a Peru. Nejdůležitější pěstovanou plodinou zde byla kukuřice. Mouka z ní byla základem placek, ženy Inků kukuřičná zrna žvýkaly a pak se vše nechalo zkvasit na poměrně nechutný – z našeho úhlu pohledu – alkoholický nápoj, tzv. čiču.
Placky z kukuřičné mouky se v aztéckém Mexiku nazývaly tortilly a dnes se v USA pomalu začínají stávat důležitou součástí rychlého a masově rozšířeného stravování – podobně, jako např. hamburgery a pizzy.
Evropu ovšem mnohem více než kukuřice ovlivnily brambory, třebaže například na našem území se začaly více pěstovat až na přelomu18. a 19. století. Bramborám se nejlépe dařilo na horských svazích And; zdejší obyvatelé, Aymarové zvaní též Collové, postupem času vyšlechtily odrůdy schopné růst ještě v nadmořské výšce 4500 metrů. Odborná literatura uvádí, že Aymarové měli ve svém jazyce okolo dvou set výrazů pro nejrůznější odrůdy brambor, znali i jejich konzervaci prostřednictvím dehydratace a takto získaná bramborová "moučka" byla hlavní složkou jejich
jídelníčku. Konzumovala se podobně jako dnešní instatní bramborová kaše.
Ve vysokohorských, pro život člověka poměrně nepříznivých podmínkách, se vyvinula zcela specifická kultura, do jisté míry srovnatelná třeba s Tibetem. Jméno Collové souvisí s rostlinou jménem koka – Indiáni žvýkali její listy a právem je považovali za simulační prostředek velmi potřebný při pohybu na řídkém vzduchu. Naproti tomu složité techniky přípravy drog nebyly v této oblasti před Kolumbem známy. Jedinou výjimku nalezneme na opačném konci kontinentu, v Severní Americe, kde bylo rozšířeno kouření listů kaktusovité rostliny zvané peyotl. O zvláštních stavech vědomí provázejících tuto proceduru psal v tomto století i slavný americký autor Carlos Castaneda.
Z roslin tvořících základ indiánského jídelníčku jsem ještě opomněl maniok. Obyvatelé brazilských pralesů se naučili zbavovat jeho hlízy kyanidů, a tak učinili rostlinu poživatelnou. Naproti tomu v oblastech mírného pásu se maniok nejen neujal, ale ani jako zvláštní doplněk jídelníčku nezískal podstatnější význam.
Zatímco v Novém světě rostla planě spousta rostlin, které bylo možné domestikovat, u zvířat byla situace podstatně odlišná. Pes přišel do Ameriky už s prvními obyvateli, kteří asi před 30 000 lety překročili suchou nohou Beringovu úžinu (v ledových dobách byla spousta vody poutána v ledovcích a hladina světového oceánu proto ležela níže).
Už v Americe došlo k ochočení krocana a v Peru rovněž lamy – to bylo ale všechno a Aztékové kromě ryb a masa divoce žijících zvířat konzumovali téměř výhradně stravu rostlinného původu. Není tedy divu, že nepohrdli ani hmyzem či si dokonce připravovalipastu z muších vajíček.
Objevila se také teorie, která vysvětlovala krvavé aztécké rituály jako výsledek potřeby živočišných bílkovin – jde totiž o to, že lidské oběti na vrcholcích stupňovitých pyramid byly mnohdy doprovázeny kanibalismem, kdy kněží i prostý lid hodovali na mrtvole obětovaného nešťastníka. Tento názor ovšem nezískal mezi odborníky na aztéckou kulturu přílišnou podporu, neboť celý problém silně zjednodušuje – nicméně trochu pravdy na tom být může.
Jedinou výhodou výše zmíněné skutečnosti byl fakt, že zemědělské kultury se mohly rozvíjet celkem nerušeně, nevystavovány agresi pasteveckých hord – jako byly ve Starém světě třeba Mongolové.
Eskymáci, žijící na úplném severu amerického kontinetnu, byli přírodními podmínkami donuceni k opačnému extrému, konzumaci potravin téměř výhradně živočišného původu. Pochoutkou a svátečním jídlem se pak pochopitelně staly plody v tundře zrajících jahod, které byly ovšem dostupné pouze v letních měsících. Strava Eskymáků, kromě glykogenu z jater zabitých zvířat téměř neobsahující sacharidy, vedla k vysoké úmrtnosti na rakovinu i kardiovaskulární choroby. V době před Kolumbem byla situce samozřejmě něřešitelná, ale i dnes představuje poměrně vážný problém.
Eskymáckým vynálezem je lehká, málo objemná, energeticky vydatná a mimořádně trvanlivá směs sušeného masa, tuku a plodů, tzv. pemikan. Později prokázal tento pokrm výborné služby polárníkům při výpravách k severnímu i jižnímu pólu.
Pokud se zaměříme na další plodiny pěstované v civilizovaných oblastech, neměli bychom zapomínat na papriky a rajská jablička. Dnes bychom nejspíš předpokládali, že jejich domovem je jižní Evropa, ale není tomu tak. Začali je pěstovat Aztékové, přičemž, vzhledem k nedostatku úrodné půdy, k tomu použili tzv. plovoucí zahrady, vlastně proutěné rohože položené na hladinu bahnitého a mělkého jezera Texcoko. Kořeny na mnoha místech dosáhly dna a v době příchodu Španělů bylo celé jezero už spíše sítí jednotlivých kanálů, než souvislou vodní plochou.
Dále nelze opomenout kakao, z něhož Aztékové připravovali čokoládu. Nápoj pili horký a nejčastěji okořeněný vanilkou, nebo slazený medem divokých či domácích včel. Ze střední Ameriky pochází i ananas, chili a avokado, z Peru zase juka, okurka, dýně, tykev a fazole. Zejména ty poslední měly velký význam a byly mnohde hned po kukuřici nejdůležitější plodinou. Staří Mayové znali i cyklus obilnina – luštěnina, který relativně málo vyčerpává půdu.
Pokud bychom měli stravu v Mexiku a Peru něčemu přirovnat, tak nejspíš dnešnímu Balkánu – s výjimkou toho, že samozřejmě nebyly vůbec konzumovány mléčné výrobky ani chléb z kvašeného těsta. Pokrmy byly hodně kořeněné a ostré, jinak ale poměrně prosté a v zásadě vyhovující požadavkům racionální výživy. Problém tuku,nasycených mastných kyselin a cholesterolu Aztéky ani Inky trápit opravdu nemusel.
