Otázku domestikace zvířat, kterou podrobně řeší např. Jared Diamond, lze postavit i jiným způsobem: Podívat se na zvířata, která, ač ne klasicky ochočená, bývala často držena v zajetí.
Důvody pro chov zvířat v zajetí mohou být u lovecko-sběračských kultur v zásadě následující:
– živá zásobárna masa; v té či oné míře takto skutečně zvířata fungují a na konci své "kariéry" bývají snědena. Možná, že tímto způsobem zacházeli se zvířaty již lovci mamutů a snad i neandrtálci.
– citové vakuum; fakt, že zvířata chovaná v zajetí slouží k naplnění emočních potřeb chovatelů, neplatí jenom pro naše panelákové psíky. Ženy přírodních národů například malá prasátka běžně kojí a vůbec s nimi nakládají jako s vlastními dětmi – což jim na druhé straně nebrání je časem sníst.
– náboženské důvody; vztah mezi člověkem a zvířetem v pravěkých společnostech je často popisován výrazem totemismus. Existuje řada výkladů tohoto jevu, pro Freuda (viz kniha Totem a tabu) bylo totemické zvíře např. obrazem otce usmrceného při prvotní vraždě. Totemová zvířata, obvykle (ale ne vždy) důležitá lovná zvěř, bývají skutečně pokládána za jakési mytické předky. Jejich úloha je často spojena také s pozicí "kulturního hrdiny", tedy dárce a učitele určitých znalostí a technologií. Totemové zvíře chované v zajetí může být také snědeno, zpravidla se to však děje za doprovodu jakéhosi "odprošujícího" rituálu.
Své domácí mazlíčky chová podle všeho většina kultur, je však otázkou, zda lze odtud nějak jednoznačně odvodit skutečné ochočení zvířat. Mnohdy jsou totiž v zajetí chovaná zvířata zjevně neochočitelná a bývají zabita ještě před dosažením dospělosti – takto např. Ainové nakládají s medvíďaty, nepokoušejí se nechat medvědy dospět a pak je v zajetí rozmnožovat.
Lze samozřejmě předpokládat, že část původně "jednorázově" držených zvířat byla posléze skutečně domestikována. Důvody, proč k tomu u některých druhů došlo a u jiných ne, uvádí podrobně např. Jared Diamond v knize Osudy lidských civilizací. Stav, který domestikaci předcházel, však jeho práce příliš neřeší a evidentně zde musela proběhnout celá řada komplikovaných peripetií. Proces je dobře představitelný u zvířat chovaných prostě na maso (mléko, kůži…), tam, kde člověk požadoval ještě další schopnosti, byly však mechanismy nutně složitější. Jak asi například začínal chov jízdních koní?
O podivných osudech zvířat chovaných v zajetí svědčí např. nález z rakouské osady Stillfried, kde se podařilo objevit pohřbenou kostru vlka s třiceti vyhojenými frakturami. (Zdroj: Stanislav Komárek: Dějiny biologického myšlení, Vesmír, Praha, 1997). A jak v této souvislosti upozorňuje Stanislav Komárek, blízký vztah k určitému zvířeti nevypovídá u starých kultur nic o vztahu obecném. Jiná zvířata mohou být lovena klidně i velmi brutálními metodami, totéž pak platí i pro nepřátelství uplatňované vůči dalším lidským skupinám. "Snaha po ochraně zvířat je ryze novověkým jevem."
