Rakovina může být nakažlivá řadou způsobů. Jednou z příčin nádorů žaludku je bakterie Helicobacter pylori (též jeden z původců vředů), rakovina děložního hrdla je přenášena virem HPV.
Pak tu ale máme i infekce samotnými nádorovými buňkami – tato agresivní rakovina obličeje decimuje populaci ohroženého vačnatce ďábla tasmánského, přenáší se kousnutím. Podobně přenosné nádory na kůži pohlavních orgánů známe i u psů (zde nebývají smrtící a od vzniku před asi 11 000 lety se rozšířily mezi psy po celém světě). Z hlediska biologické taxonomie nám ovšem tento jev může pěkně zamotat hlavu: nemáme náhodou před sebou jednobuněčné, nepohlavně se rozmnožující psy?
Viz také: Jednobuněční psi na scéně
Už v 70. letech se ukázalo, že škeble u východního pobřeží USA umírají na formu rakoviny připomínající leukémii. Jejich obvykle bezbarvá krev se tak natolik zaplnila množícími buňkami, že připomínala mléko. Navíc se už dlouho ví, že tato rakovina je nakažlivá: když se krev infikované škeble vstříkla zatím zdravé, i ta často onemocněla.
Všichni si logicky mysleli, že to infekční je virus. Předcházející text už ovšem naznačuje, s čím se nyní přijde. Michael Metzger z Columbia University přichází s tím, že přenašečem jsou samotné nádorové buňky. Rakovinu (říkejme tomu tak i nadále) nezpůsobují zmutované buňky vlastního těla, ale ty cizí, přenesené – jde tedy, řekněme, ne o genetickou chorobu, ale o parazita. Původní sobecky se dělící buňky v nějaké škebli získaly schopnost se množit i v dalších hostitelích.
Metzerův kolega Stephen Goff navíc dodává, že podobně přenosné rakoviny by mohly být mnohem běžnější, alespoň u mořských bezobratlých.
Za zkoumanou rakovinu je zodpovědný skákající gen (retrotranspozom) Steamer, který je ve zdravých buňkách přítomen obvykle v několika kopiích, v nádorových ale namnožen mnohem častěji (cca 2-10 vs. 150-300). To by se nijak nevylučovalo s působením viru, prostě by mohl spustit příslušné procesy, při přeskoku Steameru by se narušily jiné geny a celková genetická nestabilita by odstartovala přeměnu buňky v nádorovou..
Jenže kdyby to bylo takhle, zmnožený gen bychom v genomu nacházeli víceméně na náhodných místech. Analýza infikovaných škeblí z celého atlantického pobřeží však poskytla úplně jiný obrázek. Pak už se zbývalo jen podívat na genetiku nádorů a zjistilo se, že jsou prakticky identické (s určitými rozdíly, kterým se zatím moc nerozumí, to ale pomiňme). Nejsou to vzbouřené buňky vlastního organismu, ale paraziti.
Nevíme, kdy se tato rakovina objevila. Zaznamenali jsme ji v 70. letech, ale může být mnohem starší (viz případ u psů). Také vlastně jistě nevíme, zda za podivné vlastnosti této buňky může skutečně zmnožení genu Steamer, i když jinak by to byla velká náhoda. Každopádně za vlastnosti buňky je třeba odpovědná jen jedna kopie na určitém místě v genomu, přičemž ovšem nevíme která. Na odpověď se pravděpodobně přijde experimentálně, hraním si se zdravými buňkami a vkládáním kopie Stemaru na určitá místa.
Jak se ale rakovina přenáší? Ďáblové tasmánští se koušou, psi různě olizují a kopulují nebo se o to alespoň snaží. Škeble nic takového neprovádějí. Zdá se, že rakovina se tedy prostě šíří ve vodě, nové oběti se živí filtrováním vody a přitom se infikují. Není to zrovna efektivní ani rychlá metoda, většina buněk jistě zahyne, ale občas k nákaze dojde – jinak by populace byla ostatně už dávno zdecimována, vždyť nádor své hostitele na rozdíl od situace u psů zabíjí.
Takto přenosná rakovina zní poněkud hrůzostrašně, naštěstí se týká jen škeblí. Tedy kdo ví. Zkoumá se, zda fungují mezidruhové přenosy nebo i přenosy na geneticky vzdálenější skupiny organismů. Jakási podivná nakažlivá rakovina byla objevena i u srdcovek.
Rakovina je slepá evoluční cesta, nádor zemře se svým hostitelem. Nakažlivá rakovina ale může dát vzniknout životaschopné parazitální klonální linii.
Zdroj: Sciencemag, National Geographic a další
Poznámky:
– Selfish Shellfish je hezká slovní hříčka, bohužel anglická biologická terminologie je notoricky matoucí, shellfish může být měkkýš i korýš, vlastně cokoliv bezobratlého s pevnou skořápkou, a z výrazu soft shellfish pak ještě těžší být moudrý. Zdroje též používají clam, tedy snad jde opravdu o škeble.
– V diskusích se uvádí i přenos nádorů mezi syrskými zlatými křečky infekcí komára, přitom ale má jít o infekci buňkami, ne virem.
– Vznik infekčních nádorů se někdy dává do souvislosti s genetickou příbuzností/blízkostí populace příslušného druhu (nedávná hrdla lahve, imbreeding atd.). To zřejmě platí pro tasmánské ďábly, sotva ale u psů, protože zde se nádor může přenášet na kojoty, šakaly, vlky (dobře, to lze pokládat za stále jeden druh, však jsou spolu všichni křížitelní), ale i na lišky. Vznik nakažlivé rakoviny by třeba mohl hrozit u navzájem si velmi příbuzných gepardů, kde jsou plošně možné transplantace štěpů kostí mezi nepříbuznými jedinci.
Jak u škeblí nádor unikne imunitnímu systému? Přece jen je parazit přímo k krvi, ne „zvenku“ na kůži?
– Skutečně k infekci stačí jediná buňka, tj. můžeme tyto pokládat za jednobuněčné organismy? (evolučně to zase tak unikátní být nemusí, některé dnešní jednobuněčné organismy, „prvoci“, „kvasinky“ se pokládají za potomky těch, kdo už kdysi byli mnohobuněční)
– U člověka: Bylo by tedy vyšší riziko „nakažlivosti“ mezi příbuznými? Mohla by být „dědičnost“ rakoviny občas ne přímo v genech, ani ne důsledkem sdíleného životního stylu, ale prostě nákazou? Přišlo by se při dnešních standardních vyšetřeních na to, že buňky nádoru nemají DNA nemocného, ale dejme tomu jeho babičky? (Jistě, pak by spíše k onemocněním docházelo najednou, ne kolem stejného věku.)
