– Oběhová soustava obratlovců se od bezobratlých a kopinatců liší tím, že je uzavřená. Krev se nikde volně nevylévá, nepřichází do přímého kontaktu s tkáněmi.
– První pozůstatky žraloků jsou známy již ze spodního siluru. Žralok patří mezi paryby, respektive tzv. příčnoústé.
– V průběhu prvohor kolísala hladina kyslíku v atmosféře – zřejmě to nějak souviselo i s průměrnou teplotou a velkými vymíráními. V devonu mohl podíl kyslíku v atmosféře dosáhnout snad až 35 %, v permu poklesl na 15 %.
Od devonu se postupně klima stávalo sušší.
Spolu s vlhkostí kolísala také salinita mořské vody a množství kyslíku v ní.
– Z triasu známe nejstarší želvy a krokodýly.
První hadi se naopak objevili v křídě, první jedovatí hadi zřejmě až v miocénu.
– Někteří obratlovci umí v případě útoku predátora odhazovat periferní části těla, které později dorostou. Tento jev je znám u některých ocasatých obojživelníků, několika málo hadů a hlodavců, u ještěrek a u novozélandské haterie. U ještěrek lze odhození ocasu vyvolat i uměle, např. stimulací elektrickým proudem.
Zajímavé je, že takto ztracené části těla většinou opět dorůstají. Regenerované ocasy často nesou primitivní znaky, jdou v evoluci jakoby zpět. Při regeneraci někdy dochází i k odchylkám od normálního vývoje, takže mohou např. vyrůst dva ocasy. Takto "vybavené" ještěrky jsou v přírodě poměrně běžné.
– Dvojdyšné ryby se naučily dýchat vzdušný kyslík až později než v devonu. K předkům obojživelníků tedy zřejmě patří spíše ryby lalokoploutvé typu latimérie. Schopnost dýchat vzdušný kyslík se u mnoha druhů ryb vyvinula nezávisle na sobě (např. dýcháni střevní sliznicí).
– Obojživelníci vznikli zřejmě v důsledku klimatických změn souvisejících s kolísáním výšky hladiny – šlo o to přemístit se z vysychající tůně do jiné. Po souši pravděpodobně lezli spíše mladší jedinci, než dospělé lalokoploutvé ryby dlouhé přes 1 metr. První obojživelníky známe už ze spodního devonu.
Je možné, že obojživelníci již vznikali paralelně, tj. z různých druhů lalokoploutvých ryb a že by se tedy jednalo o umělou taxonomickou jednotku. Hranice mezi rybami a prvními obojživelníky je neostrá.
– Schopnost termoregulace vznikla u obratlovců zřejmě několikrát nezávisle na sobě. U ptáků zřejmě až později než za archeopteryxe – ten toho asi ještě schopen nebyl.
– Už někteří žraloci dokáží zvyšovat tělesnou teplotu svalovou činností. Totéž dělají varani, kteří se nočním pobíháním udržují zahřátí, takže na rozdíl od většiny jiných plazů neztuhnou. U člověka je obdobou tohoto mimovolní svalový třes při nízké teplotě. Již u obojživelníků je známa také regulace teploty prostřednictvím barevných změn – za chladu organismy tmavnou.
Teplotu jde také regulovat změnami prokrvení té které tkáně.
– U ptakopysků kolísá tělesná teplota mezi 26 a 33 stupni. Jejich chemická termoregulace je tedy ještě poměrně primitivní. Během dne ale lehce kolísá tělesná teplota i u člověka.
– Teplokrevnost (míněno v tomto případě "hovorově" jako schopnost termoregulace, endotermie) lze poznat histologickou analýzou na kosti, zejména podle toho, jak narůstala (obdoba letokruhů u stromů u studenokrevných). Také z podílu dravců a kořisti lze odhadnout na teplokrevnost (teplokrevný dravec potřebuje relativně více potravy, v ekosystému je tedy jejich podíl vzhledem ke kořisti výrazně nižší). – Nejstarším dokladem teplokrevnosti je kost therapsidů z pozdního permu.
– Ptakoještěři vyhynuli na konci křídy zřejmě v důsledku přímé konkurence ptáků. Byli teplokrevní a měli srst. Většina ptakoještěrů vymřela už na konci jury, konce křídy se dožilo jen několik málo druhů (známy jsou prozatím 3).
– Už z permu máme ale u některých plazů náznaky, že byli schopni klouzavého letu.
– Existuje představa, že dinosauři mohli být zpočátku ektotermní a teprve v dospělosti endotermní (poznámka Pavel Houser: na druhé nedává taková situace moc smysl, endotermní jedinci by mohli rychleji růst, což by mělo smysl spíše v mládí. Taktéž vlastní termoregulace je důležitější u mláďat s relativně velkým povrchem těla. U dospělých živočichů se již termoregulace mohla realizovat prostě tím, že nestačili vychladnout – obrovští dinosauři měli dost velkou tepelnou kapacitu).
– Argentavis v miocénu Jižní Ameriky je pokládán za největšího létavého ptáka – rozpětí křídel až 8 metrů, váha 80 kg. Vzhledem se mohl podobat kondorům.
Zdroj: Zbyněk Roček: Historie obratlovců, Academia, Praha, 2002
Druhý díl Zajímavostí:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/3435C29F8484509EC1256DBA004F3822
