Včely medonosné, které se páří s více partnery, produkují podle nového zjištění životaschopnější včelstva (viz např. článek na serveru Osel http://www.osel.cz/index.php?clanek=2790). Vzhledem ke speciálním vlastnostem blanokřídlých je zajímavé uvažovat o tom, v čím zájmu (v zájmu jakých genů) ale promiskuita vlastně je…
Úvahami o tom, jaké jsou zájmy jednotlivých včelích genů, se zabývá například Richard Dawkins v Sobeckém genu.
Společenskost a „altruismus“ blanokřídlého hmyzu se dává do souvislosti se způsobem, jímž se u nich určuje pohlaví, a z toho vyplývající mírou jejich příbuznosti. Dělnice mají normálně dvojitou sadu chromozomů, neoplodněná vajíčka se vyvíjejí v trubce (kteří nemají otce). Všechny samičky mají tedy od otce ty samé geny. Geny matky se do další generace dostanou s obvyklou pravděpodobností 50 procent. Jak vypadá příbuznost sester (tj. např. dělnice a královny, které se od sebe po genetické stránce nijak neliší)? Je větší než obvyklých 50 %, v průměru naopak 3/4. Protože sourozenci spolu sdílejí tak velké množství genů, může být i pro geny dělnice výhodné se nijak samy nerozmnožovat a „pracovat na královnu“. Tímto způsobem se vysvětluje společenský systém u blanokřídlého hmyzu – o stabilitě této strategie svědčí to, že uspořádání s královnou, dělnicemi a trubci vzniklo u blanokřídlých několikrát nezávisle na sobě.
Co s tím nyní udělá promiskuita královny? Dělnice budou díky tomu mezi sebou spřízněny méně, se starou královnou ovšem pořád stejně. Nicméně by tímto způsobem mohla být oslabena jejich ochota (respektive výhodnost pro jejich geny) podílet se na fungování systému, tak jako tak ale nemají jinou šanci než vyletět s novou královnou. Problém výhodnosti promiskuity je ovšem komplikovaný: Možná, že dělnice doprovázejí královnu i proto, aby vícenásobnému páření zabránily (v čem podle všeho nebývají příliš úspěšné). Jak ale poznamenává Dawkins, jejich genům je zabránit promiskuitě vlastně k ničemu, byť je to výhodné pro geny následující generace dělnic.
Z jiného úhlu pohledu, dělnice jsou příbuznější královně-své sestře než budoucí generaci dělnic, takže pokud je vícenásobné páření výhodné pro královnu, potom ke konfliktu vlastně docházet ani nemusí. I Dawkins uznává, že pohled na promiskuitu včel optikou genetických zisků a ztrát je velmi komplikovaný… Stabilitě společenského uspořádání, nahlíženo čistě „genově-matematickou“ optikou, by ale zřejmě více vyhovovalo, kdyby míra příbuznosti byla co největší, a královna se tedy pářila jen jednou.
