Krevní skupiny byly dlouho pokládány za ukázkový příklad neutrálních mutací, který dobře zapadal do neutrální teorie evoluce zformulované Motu Kimurou. Zdánlivě nekorelují s žádnými dalšími vlastnostmi člověka (tedy vyjma schopnost přežít krevní tranfúzi) a nijak neovlivňují fitness svého nositele. Nicméně tento názor se při podrobnějším studiu neukázal správný.
Rozdíly fitness způsobené rozdílnými krevními skupinami mají ovšem podivné vlastnosti. Co je výhodné v jedné generaci, ve druhé se stává snadno přítěží. Například proti určitým epidemickým onemocněním je nejhorší varianta BB, nejlepší však AB. Neexistuje tedy jednoznačná selekce proti alele B.
Rovnováha se vždy posouvá do středu. V populaci, kde má většina lidí kombinace AA, je ve výhodě jedinec BB, protože bude mít (pokud samozřejmě přežije až do chvíle, kdy se stačí rozmnožit), nejodolnější potomky. Ti budou (tam, kde si zachovají alelu B) ještě dlouho ve výhodě proti průměru populace – až do chvíle, kdy jich přibude natolik, že se častěji potkají dva jedinci AB a jejich potomek bude mít nevýhodnou kombinaci BB.
"Je to svět podivně pomíjivého štěstí," komentuje tuto situaci Matt Ridley.
Poněkud to připomíná známou, až učebnicovou mutaci srpkovitých krevních buněk, která je v tropickém prostředí vyvažována proti sobě působícím tlakem malárie vs. srpkovitá anémie.
Dá se říct, že určitá krevní skupina může definitivně převládnout pouze v prostředí, kde jeden ze selekčních tlaků zcela chybí.
(Zdroj: Matt Ridley: Genom, Portál, Praha, 2001, http://www.portal.cz)
