Španělsko, respektive Hispánie, procházelo od konce antiky trochu zvláštními dějinami. Po vizigotském panství spadlo téměř celé území iberského poloostrova pod vládu Maurů. Ještě do té doby zde však existovalo cosi na způsob oázy, ve které mohla přežívat antická kultura.
Do doby kolem roku 600 pak spadá i vznik slavných Etymologií Isidora ze Sevilly. Bylo to v době, kdy počet obyvatel Říma poklesl na přibližně 50 tisíc (v době Caesarově a Augustově se toto číslo přitom odhaduje na 1 milion). Zmizel i Theodorikův dvůr z Ravenny, v Itálii bojovala byzantská říše s Langobardy, v Athénách nechal byzantský císař Justiniános zavřít platónskou Akademii. Na Evropu padla doba temna, která bude částečně rozptýlena až o 200 let později při karolinské renesanci.
Jak se však zdálo, v Hispánii nebyl úpadek tak zjevný. Vizigóti, kteří zde vybudovali na troskách římského panství svoji říši, posléze přestoupili z ariánství ke katolictví a celá oblast byla (pokud pomineme komunity Židů) nábožensky jednotná, navíc až do maurského vpádu byl iberský poloostrov vlastně ušetřen válek.
V této situaci píše biskup Isidor ze Sevilly své Etymologie, několik knih, v nichž se snaží určit původní význam řady odborných výrazů. Etymologický slovník mu pak splývá s encyklopedií všeho světského vědění, s tzv. svobodnými uměními. Isidor přitom zastává názor, že určení původu slova zároveň vyjadřuje smysl skutečnosti, kterou toto slovo označuje. Je přitom třeba říci, že téměř všichni evropští filosofové si od Platóna dialogu Kratylos myslí opak: jména jsou jen lidská označení a kdybychom se dohodli, že budeme čtverci říkat trojúhelník a naopak, na podstatě věci by se nic nezměnilo.
Isidor shromažďuje jakousi encyklopedii pozdně antických znalostí bez nějakého pocitu méněcennosti k zaniklé kultuře. Platón ani Aristoteles nepožívají u něj respektu srovnatelného s úctou, které se antická civilizace těší od renesance.
Pouze občas se v Isidorově tónu objeví náznak uznání pohanům, jako například v závěru 3. knihy Etymologií, které se věnuje astronomii a vyvrácení astrologie: "Atak dovedli filosofové uspořádání sedmi svobodných nauk až ke hvězdám s tím záměrem, aby ducha zapleteného do poznání světské moudrosti odvedli od pozemských věcí a přiměli ho rozjímat o tom,co je svrchované."
(Isidor ze Sevilly: Etymologiae I-III, Oikoymenh, Praha, 2000)
K otázce vztahu prvních křesťanů k antické kultuře došlo k následující e-mailové diskusi. Na můj dotaz:
"Oni meli ti pozdne anticti krestane opravdu tu "drzost", ze se citili byt nadrazeni platonovi a aristotelovi? mam tim na mysli zejmena ten v predmluve citovany augustinuv vyrok, podle ktereho filosofove obcas reknou neco spravneho, ale nevedi sami co… Myslel jsem, ze augustinuv vztah k recke filosofii byl podobny jako u origena…
Autor předmluvy ke knize Etymologie Jan Kalivoda přitom odpověděl:
"Augustinův vztah ke klasické řecké filosofii je podstatně jiný než vztah alexandrijské školy. Kléméns a Órigenés tuto filosofii do křesťanského myšlení uváděli, aniž v tom měli předchůdce a obdivovali ji jako velký přínos své víře, která jí dosud byla prosta. Órigenés dospěl pod jejím vlivem až k mimoevangelní herezi.
Jejich cesta šla od víry k filosofii, Augustinova opačně. Ten musel filosofii pro víru do jisté míry opustit a zavrhnout ji jako systém. Úplně to ovšem možné nebylo, cesta zpět k apoštolským otcům a jejich nesofistikované zbožnosti byla v prostředí navzájem si konkurujících křesťanských denominací nebezpečná – donatisté tak učinili a podlehli kulturní a mocenské převaze říšské církve.
Ale zvláště v západořímské společnosti 4. století nebyla pro křesťany profánní antická filosofie ještě tím, čím je od 12.století dodnes, tedy sterilizovanou součástí jejich vlastní duchovní tradice, nýbrž stále také projevem již nevelké, ale respektované komunity vzdělaných nekřesťanů, kteří křesťanstvím hluboce pohrdali.
I proto se patristické myšlení vůči antické filosofii chovalo tak ambivalentně, i když muselo přijmout neoplatonismus s aristotelskou dialektickou propedeutikou jako (často mlčky předpokládané) východisko a metodiku teologické spekulace.
Augustinus je neoplatonik, který v bibli a v tradici církve hledá dosud nezískanou jistotu víry (je poslední velký teolog konvertita!). V okamžicích pochyb (a také v exegetických a kazatelských textech) je vůči profánnímu myšlení rigoróznější než v jiných souvislostech, jindy najde pro pohanské filosofy několik slov zdrženlivého uznání, vždy je ale ve vztahu k nim ostražitý a sebevědomý.
Váš Jan Kalivoda
