Jak vysvětlují autoři knihy níže, ke sjednocení Čech pod vládou pražských Přemyslovců došlo už v první polovině 10. století, ne-li ještě dříve. Dokládá to archeologie, v téže době byla totiž opouštěna stará hradiště (dejme tomu odpovídající sídlům vládců původních „kmenů“) a v jejich okolí zakládána nová, už opěrné body centrální vlády.
Po zavraždění Václava v roce 935 byl proces sjednocení dovršen, když se německý císař pokoušel při tažení do Čech spoléhat na podporu místních vládců, ale neuspěl. Z poloviny 10. století máme doklady o zničení hradiště Staré Kouřimi (u Kolína), právě v oblasti pozdějšího slavníkovského panství.
Kolem roku 960 sahala moc Boleslava I. daleko za Krakov až někam na Červené Hrady na hranicích Kyjevské Rusy. Je absurdní, že by právě v cestě na severovýchod existovala nějaká polonezávislá slavníkovská říše. Slavníkovci sem byli dosazeni naopak jako loajální místodržící Přemyslovců, pravděpodobně šlo o vedlejší větev jejich rodu (i když přímé doklady o tom nemáme a už vůbec nevíme, jaké přesně by bylo příslušné spojení). To celkem odpovídá tehdejšímu nepotismu, raději se spolehnout na i třeba vzdálenějšího příbuzného…
Tragédie na Libici 28. září vůbec nemusela být spojena s nějakou rozsáhlejší destrukcí sídliště, zde jsou archeologické doklady ve skutečnosti nejednoznačné. Kronikáři se pokoušejí vylíčit akci jako víceméně partyzánskou, to aby sňali jakékoliv podezření z Boleslava II. (Pobožného, toho kladli do protikladu k jeho otci Ukrutnému, vrahovi světce Václava). Kupodivu to tak ale opravdu mohlo být.
Česká stát byl tehdy v úpadku, ztratil své východní državy. Boleslav II. prakticky nevládl. Biskup Vojtěch si během svého působení v zemi stihl nadělat množství nepřátel, když např. vystupoval proti obchodu s otroky, což představovalo významný ekonomický faktor fungování tehdejšího státu. Kroniky zaznamenávají, jak mu mnozí předáci vyhrožovali i z ryze osobních důvodů (dává v kostele azyl jakési ženě apod.). Vojtěch byl ovšem nedostupný, krevní msta na příbuzných však tehdejšímu uvažování nebyla nijak cizí.
Hradiště Libice jako celek nezaniklo ani nebylo v roce 995 z větší části vypáleno a dále zůstalo správním centrem přemyslovského státu. Kdyby za útokem stál Boleslav II., mohl si nejspíš klidně počkat, až se Soběslav vrátí (bojoval v té době na výpravě německého císaře) a vyhubit rod jednou ranou. Spíše se zdá, že opravdu šlo o soukromou akci několika předáků, možná ani nedošlo k dobývání hradu, protože obránci otevřeli brány a nechali Soběslavovy bratry a další příbuzné povraždit. Libice byla samozřejmě bohatá, takže motivací výpravy mohla být i prostá kořist – tomu však poněkud odporuje zvolené datum 28. září, tedy den sv. Václava, kdy se dalo předpokládat, že se na oslavu významného svátku sjede na Libici celá rodina. (Samozřejmě mohlo jít i o náhodu a Slavníkovci se nemuseli nikam sjíždět, protože na Libici v té době pobývali všichni – to prostě nevíme.)
Zdroj: Martin Lutonský, Zdeněk Petráň: Slavníkovci, Libri 2004
