Myslím, že by bylo možné uživit osm miliard lidí, kteří brzy budou žít na Zemi, aniž bychom oslabili Gaiu. Abychom toho dosáhli, museli bychom se odpojit od metabolismu planety. Až bude fungovat termonukleární syntéza, měli bychom dostatek energie, ale zároveň bychom hospodařili na příliš velké části zemského povrchu, takže bychom nepochybně ohrožovali i oceánské ekosystémy. Baví mě tedy spekulovat o tom, jak by bylo možné syntetizovat potraviny, které by byly potřeba pro osm miliard lidí, a opustit zemědělství.
Globální spotřeba potravin se rovná asi 700 milionům tun uhlíku ročně, což je jen malý zlomek toho, kolik uhlíku používáme v současnosti jako palivo. Chemikálie k syntéze potravin bychom brali přímo ze vzduchu, nebo z uhlíkových složek izolovaných z odpadních vod elektráren. Dusík a síra by se také daly získávat z odpadních vod a už by byla potřeba jen voda a stopové prvky. Chovali bychom se vlastně stejně jako rostliny, jen bychom místo sluneční energie používali jadernou syntézu.
To, co bychom syntetizovali, by nebyly složité přírodní chemikálie, které požíváme ve formě brokolice, oliv, jablek, steaků, nebo častěji hamburgerů a pizzy. Potravinářské závody by vyráběly spíše jednoduché cukry a aminokyseliny. Ty by sloužily jako živná půda pro tkáňové kultury masa a zeleniny a jakékoli bezpečně poživatelné bufetové stravy. Technologie by nebyla nijak odlišná od té, kterou nyní využíváme při vaření piva nebo výrobě antibiotik. Kdyby se dařilo potraviny vyrábět v dost velkém množství, aby uživily každého, mohli bychom půdu, kterou obhospodařujeme, vrátit zpět Gaie, aby ji mohla znovu užívat k původnímu účelu, regulaci klimatu a chemického složení Země. Také by mohl přestat nemírný rybolov v oceánech.
Přemýšlel jsem také nad tím, jestli by malý a hustě osídlený stát, jako je Británie, byl dlouhodobě životaschopný a pro Gaiu příznivý, kdyby se rozdělil na tři části. Jedna třetina by byla velkoměstská, průmyslová, s přístavy, letišti a silnicemi, druhá třetina by patřila intenzivnímu zemědělství, to by na vypěstování tolika potravin, kolik bychom potřebovali, stačilo, a poslední třetinu bychom zcela ponechali Gaie, aby se mohla rozvíjet bez zásahů nebo řízení zvenčí.
Většina z nás dává přednost městskému životu, za předpokladu, že si nevšímáme dravých pouličních vyvrhelů. Hustě osídlená kompaktní města bez roztahaných předměstí, taková, o jakých mluví architekt Richard Rogers v knize Cities for a Small Planet (1997), by zabírala poměrně malou plochu,
a dokonce by mohla být tak sevřená, že by se skoro všude dalo dojít pěšky. Další uznávaný architekt Norman Foster v jednom rozhlasovém rozhovoru řekl, že přes 75 % spotřebované energie jde do budov a dopravy; sevřená a dobře navržená města by podpořila snadnou a bezbolestnou úsporu energie.
…
Nevědomky spějeme do stavu, kdy většinu času trávíme používáním nízkoenergetických přístrojů. Jak úžasně dobrý vynález byl mobilní telefon – využívá přirozený lidský sklon ke klábosení a dovoluje nám trávit jím hodiny denně za minimálních energetických nároků – je to vlastně jeden z nejzelenějších vynálezů všech dob. Malé počítače s velkým výkonem se nám vkrádají do života a nutí nás trávit čas hraním her nebo surfováním po Internetu za minimálních nároků na energii. Ultrasupermoderní energeticky nenáročná civilizace by tedy mohla dobře existovat, ale byla by naprosto odlišná od současné vize nízkoenergetického světa trvale udržitelného rozvoje a obnovitelných zdrojů energie, ve kterém se většina lidstva snaží přežít pomocí potravin z biofarem.
Tento text je úryvkem z knihy: James Lovelock: Gaia vrací úder, Academia, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
Další úryvek z knihy:
