pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Podle Assmanna je ale zajímavé, že tento pokus by zřejmě nevedl k monoteismu židovského typu, ale spíše k přírodní filozofii, jaká za Thaléta vyústila ve starověkém Řecku k počátkům vědeckého myšlení…
Amarnské náboženství (Amarna, respektive Achetaton je název Achnatonova hlavního města) je zajímavé tím, že se jedná zřejmě o první náboženství ustavené konkrétní osobou (jako protiklad náboženství přírodního). Podobnou roli jako faraon Achnaton později sehrají více či méně historické postavy, jako Buddha, Lao´c, Mojžíš, Kristus či Mohamed. Sigmund Freud odvozoval židovský monoteismus právě od egyptského, s nímž se Židé mohli seznámit za svého pobytu v Egyptě.
Assmann přichází s jiným pohledem. Ačkoliv vlivy působící mezi Amarnou a judaismem nevylučuje, spíše se domnívá, že Achnatonova reforma mohla vést ke stavu, který ve starověkém Řecku za Thaléta vyústil ve vznik moderní filozofie a vědy. Po Achnatonově smrti byla nicméně jeho reforma odvolána, v Egyptě se tedy tento „kognitivní převrat“ ještě nezdařil.
Assmann ve své knize podrobně ukazuje na rozdíly mezi egyptským polyteismem a Atonovým kultem. Nejde přitom zdaleka jen o to, že nové náboženství vyhlašovalo nějakého nejvyššího boha, ale také že přímo popíralo existenci bohů ostatních (v tom tedy bylo bližší židovství než řeckému světu). Úplně nezavrhovalo kultovní obrazy, nicméně jim jasně vymezilo roli symbolů – obraz je obraz, nikoliv bůh sám.
Assmann navíc soudí, že nové pojetí Slunce vedlo především k odmytizování světa, odbožštění přírody, která náhle byla viděna spíše jako důsledek až matematického řádu „za ní“. Atonovo slunce není žádnou bárkou boha Rea, která se plaví po obloze a neustále se nachází v nebezpečí boha Apopa. Naopak, Atonovo slunce je jedinou životodárnou silou, která naplňuje svět a vlastně ho ze sebe i vytváří. Hmotná skutečnost vzniká podle Achnatona kosmickým zářením, pohyb Slunce na obloze pak vymezuje čas (definice času jako míry pohybu nebeských těles se opět později objeví u řeckých filozofů).
Amarnské náboženství nepočítá s žádným vyvoleným národem ani zemí, je univerzální. Jeho univerzalismus jde podobně jako antický či osvícenský monoteismus i k tomu, že boha staví kamsi daleko – není to síla, ke které by mělo smysl budovat nějaký osobní vztah (i zde je asi jedna z příčin, proč se Achnatonova reforma nepodařila). Jistě by bylo zajímavé hledat další podobnosti rozdíly mezi tím, co Achnaton přisuzoval slunci, a mezi řeckým pojmem logos.
Poznámka: Zajímavý je Assmannův názor, že staré kultury často nechápaly spojitost mezi Sluncem a světlem, ale světlo pokládali spíše za vlastnost vzduchu. To zřejmě platilo i pro Egypt ještě v období Střední říše. Za Achnatona již bylo ztotožnění Slunce a světla jasné, Aton je bohem světla, jasu/jasnost/zřejmosti a řádu věcí.
(Zdroj: Jan Assmann: Egypt – theologie a zbožnost rané civilizace, OIKOYMENH, Praha, 2002)
