***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
V jednom klasickém attickém dramatu je Helena rovnou proklínána (v překladu nějak ve stylu „prokleta buď i celý její rod, pro který tolik výjimečných zhynulo mužů“). Jak toto nařčení sejmout?
Ve výboru „Tribuni výmluvnosti“ Helenu obhajují dva rétorové: Gorgiás (známý jinak spíše svými výroky o tom, že nic není a i kdyby něco náhodou bylo, tak…) a Isokratés (odpůrce slavnějšího Démosthéna, přívrženec promakedonské strany v Athénách na sklonku klasického období).
Gorgiás sám svoji řeč prohlašuje za „drobnou hříčku“, kterou složil především pro vlastní pobavení, a nejspíše jí chce dokumentovat, že hájit lze s trochu schopnosti jakýkoliv názor. Není divu, že Platón zařadil Gorgiu mezi sofisty.
Svoji obhajobu Heleny konstruuje Gorgias z toho, že Helena byla ve skutečnosti božského původu. Proto byla nejen krásná, ale i „celkově“ vynikající, prostě božská. Proč Helena uprchla s Paridem do Tróje? Buď to byl příkaz osudu či jiná nutnost, únos násilím nebo přemožení láskou („Jestliže láska je bohem a má božskou moc bohů, jak by se jí ten, kdo je slabší, mohl ubránit a uchránit?“).
Klíčová je pro Gorgiu možnost, že Helena podlehla kouzlu řeči – nechala se Paridem prostě umluvit. Tady si Gorgiás přihřívá svoji vlastní polívčičku, když totiž řeči/promluvě připisuje statut jakéhosi božského zjevení. Správnou řečí (samozřejmě – například jeho řečí) mají být totiž posluchači prostě přemoženi a nadále nejednají svobodně, podlehnou síle Logu (v Gorgiově podání ovšem toto slovo neznamená ani tak světový zákon a řád, ale spíše magickou moc slova – „kouzelné zaříkání řeči“, jak to nazývá doslova). Pokud člověk něco udělá pod dojmem takové řeči, je to stejné, jako by k tomu byl přinucen násilím – a nelze mu tedy předhazovat vinu, alespoň podle Gorgii. Řeč se na člověku dopouští násilí obdobně jako je tomu v případě násilí fyzického.
Ať už Helena odešla ze Sparty do Tróje z toho či onoho důvodu, vždycky je nevinná („učinila to, co učinila, buď láskou přemožená nebo slovem přesvědčená, buď násilím uchvácená nebo božskou nutností donucená, a je proto prosta veškeré viny“).
Isokratés ve své delší řeči (bohužel poněkud rozmělněné četnými odbočkami) přichází s těmito argumenty: Helena byla krásná a to je samo o sobě přednost – krása je přemožitelkou síly, převyšuje všechny ostatní statky. Měli bychom si dát pozor, pokud kritizujeme něco/někoho, kdo je výše než my. Zeus a osud učinili Helenu takovou, aby rozněcovala obdiv a bojechtivost – a tím přispívala k proslulosti reků a vykonání slavných činů. Umožnila i vznik takového klenotu, jako jsou homérské básně, ve kterých se nějak odrazila její krása (podle jedné z verzí se Helena ve snu zjevila Homérovi a přinutila ho složit skladbu), „…básně tak líbezné a po celém světě slavné jen zčásti díky Homérovu umění, hlavně však zásluhou Heleny“.
Když se Paris (Isokratés ho mimochodem nazývá Alexandros) nedokázal rozhodnout, která ze tří bohyní je nejkrásnější, musel se spolehnout na jejich „úplatky“ (a když viděl, jak vášnivě se bohyně přou o krásu, jaký z nabízených darů si asi měl zvolit, než zase krásu oproti bohatství a moci?). Vybral si správně Helenu (už to svědčí opět o její dokonalosti), neboť se tak mohl stát příbuzným samého Dia (který byl v jedné verzi mýtu skutečným Heleniným otcem): „…ostatní dary štěsteny rychle pomíjejí, ale urozenost zůstává navždy“.
Isokratés pak dokonce tvrdí, že trojská válka nebyla vinou Heleny, ale dalším svědectvím o její dokonalosti. Vždyť Řekové se na tažení mohli klidně vykašlat, Trójané si zase mohli uchránit své město a Helenu vrátit, přesto to ani jedna ze stran neučinila. Do boje se pak dokonce zapojili i samotní bohové a jejich oblíbenci, kteří zde často našli smrt, bohové byli občas zraněni a trpěli minimálně bolestí. A Isokratés nakonec argumentuje i politicky – Helena přispěla k tomu, že se Řekové spojili proti Asii. Zde už je očividné, že si přihřívá opět svoji polívčičku, neboť je zastáncem spojení Řeků pod vedením Makedonie a tažení proti Persii. (Fakticky je ovšem zvolený příklad dosti demagogický, protože obyvatelé Tróje byli na sklonku mykénské doby de facto prostě „maloasijští Řekové“ – všimněte si, že v Homérovi obě strany mluví stejným jazykem, není třeba žádných tlumočníků.)
Isokratés pak nakonec uvádí, že ve Spartě je Helena správně uctívána jako jedna z bohyň, neb spolu s nesmrtelností dosáhla i tohoto statutu.
Zdroj: Tribuni výmluvnosti – výbor ze starověkých řečníků, Odeon, Praha, 1974
Poznámky:
– V Tribunech výmluvnosti je jako poslední z řečníků uveden rétor Libanios, žijící už v době triumfu křesťanství. Libanios patřil k přívržencům císaře Juliána Apostaty. Je jedním z hlavních hrdinů a vypravěčů vynikajícího románu Julianos od Gore Vidala.
– Ve sborníku Tribuni výmluvnosti jsou obsažené i dva méně známé texty Lukiánovy (Chvála mouchy a Před soudem samohlásek), jak jinak než velice zábavné.
