Tentokrát přehled nebude vycházet z New Scientistu, ale podíváme se, jak to vidí Archaeology.org. Výrazný trend: „Arabské jaro“ ovlivnilo i archeologii Blízkého východu (nestabilita ohrožuje památky, naopak ale v Libyi se po skončení občanské války podařilo objevit novou civilizaci z římské doby atd.).
Mezi další nejvýznamnější události má patřit:
Australopithecus sediba – opravdu se našly kousky kůže staré 2 miliony let? (o tomto viz minulý přehled)
ČR se týká interpretace mladopaleolitických nálezů z Předmostí na Moravě. Již skoro před 10 lety se zde psalo o možnosti, že nalezené vlčí kosti patřily domestikovaných zvířatům (důvody: gracilní kostra a to, že vlci byli pohřbeni – uložení vlků do hrobu moc přesvědčivým důkazem v tomto ohledu samozřejmě není, s lidmi se pohřbívala i kořist) a šlo tedy de facto o psy. To by zřejmě znamenalo nejstarší doklad o domestikaci.
Mietje Germonpré z Belgie a její kolegové nyní publikovali článek, podle něhož jde opravdu o domestikovaná zvířata (velikost mozku, tvar čenichu…). Lebky jsou staré asi 31 500 let. Zhruba ze stejného období pocházejí i obdobné nálezy ze Sibiře a Belgie, nicméně o jejich hodnověrnosti se pochybuje. Ani výsledky z Předmostí nejsou přijímány jednoznačně, celkově ale podporují představu o velmi dávném ochočování vlků.
Genetické studie jinak svědčí o tom, že současný pes byl domestikován asi 14 000 lety, pravděpodobně ve východní Asii; jiné výsledky svědčí pro Blízký východ. Přesněji řečeno, domestikace probíhala nejspíš paralelně na řadě míst, nicméně současní hafani jsou kupodivu potomky asi pouze jediné „větve“. Wolfdogové z Přemostí po sobě své geny nejspíš také nezanechali…
Jinak z archeologických nálezů bohužel těžko zjistíme, jak se tehdejší vlci/psi chovali, v jaké míře žili s lidmi a v jaké vedle lidí apod. Každopádně případ ochočovaných lišek ukazuje, že ke změně chování může u psovitých šelem dojít extrémně rychle (viz např. tento článek).
Ze střední Evropy pochází ještě jeden archeologický výsledek „top ten“, detailní rekonstrukce školy pro gladiátory v Carnuntu (Rakousko; v prvních staletích našeho letopočtu významné místní římské centrum s legionářským táborem) a vůbec celého města. Výsledky byly získány díky „podzemnímu radaru“ – pokládá se za zajímavý doklad další moderní technologie použitelné v archeologii.
Ze střední Evropy nyní pojďme na druhý konec světa, do předkolumbovské Ameriky.
Moc nevěřme na bezproblémovou spolupráci mezi kulturami. Může fungovat, dokonce i dost dlouho, ale přesto ji pak zničeho nic vystřídá konflikt. Tak to prý alespoň proběhlo mezi kulturami Pukara a Taraco na březích vysokohorského jezera Titicaca. Taraco bylo kolem přelomu letopočtu zničeno a incident dokládají obří vrstvy popela. Kultura Pukara pak expandovala na větší území. Dobyvačné války hrají klíčovou roli při formování raných států (poznámka: to jsou samozřejmě interpretace, z předkolumbovského Peru neznáme písemné záznamy; to, že Taraco spálili lidé z Pukary, archeologové pouze dedukují).
Z Nového světa pochází ještě jeden významný objev, hrobka ženy z města Nakum (Guatemala). Podařilo se ji objevit v nedotčené podobě; shromážděné bohatství ukazuje, že šlo asi o královnu. Nález datovaný do 2.-3. století spadá na počátek klasického mayského období, artefakty prý odpovídají kultuře města Tikal (rovněž dnešní Guatemala).
Objev staveb v jordánském Wadi Fayan ukazuje, jak na počátku neolitu vznikala první komplexnější architektura. Lze chápat jako obdoba Jericha (z doby stavby „věže“) nebo tureckého Göbekli Tepe – včetně souvisejících otázek, zda jde o užitkové nebo kultovní stavby apod. Ve Wadi Fayan byla mj. objevena konstrukce připomínající amfiteátr. Datováno do doby asi 10 000 př. n. l.
Viz také o „nejstarším chrámu světa“ v Göbekli Tepe.
A psů se týká ještě další nález: zbytky nádob z Číny obsahují zbytky údajně nejstarších dochovaných polévek – jedna z prosných nudlí, druhá právě ze psů. Stáří kolem přelomu letopočtu a asi 400 př. n. l. (období Válčících států).
Zdroj: Archaeology.org, rozcestník k podrobnostem Top10
