Samostatné kultovní areály
Souvislost některých pravěkých ohrazení s kultovní funkcí již byla zmíněna v předchozí kapitole (neolitické rondely). Objekty spojené s kultem měly v pravěku nicméně asi spíše přírodní ráz. Jako místa uctívání nadpřirozených sil mohly sloužit např. studánky, bažiny, řeky, vrcholky hor, skalní rozsedliny, výjimečné stromy či háje (viz Nemějice) apod. Soudíme tak alespoň z toho, že v takových místech nalézáme nápadně často obětiny v podobě předmětů, které již nemohly a zřejmě ani neměly být nikdy vyzvednuty, např. bronzové meče v korytě řeky (viz Libochovany), *depoty bronzových předmětů na dominantních kopcích (viz Rejkovice) aj. Na rozdíl od západní a severní Evropy v Čechách takřka chybějí doklady pravěké *megalitické architektury, a to jen s několika málo výjimkami, z nichž jednu představuje *menhir u (viz Klobuk).
S příchodem křesťanství v průběhu 9. století a zejména ve století následujícím se i v našich zemích objevily první kostely v areálech hradišť (viz Praha-Hradčany, viz Kováry, viz Žalov) a o století později i nejstarší kláštery. Z archeologického hlediska jsou opět zajímavé především ty areály, které zanikly brzy a náhle, a byl tak zakonzervován jejich původní středověký stav (viz Davle, viz Kolvín).
Pole a areály zemědělské výroby
I když ze západní a severní Evropy jsou pravěká a raně středověká pole celkem v hojném počtu známa, z našeho území až na ojedinělé výjimky zatím nikoliv. Situace se mění až pro období vrcholného středověku.
Středověká a novověká pole zachycujeme pomocí jejich ohrazení, tzv. *mezních pásů, nebo prostřednictvím úvozových cest, které zpřístupňovaly jednotlivé úseky polností. Meze mohou mít podobu 2–3 m širokého konvexního liniového útvaru, na prudších svazích pak spíše schodů a terasových hran (tzv. agrární terasy). Jádro mezního pásu často tvoří kameny vynesené po orbě z pole (tzv. *snosy), které mají někdy kupovitý tvar a připomínají mohyly.
Zemědělské zázemí vesnice se nazývá *plužina a bývá členěno do parcel (viz Drnek, viz Knížecí Pláně, viz Slavonice), které jsou rozměřovány v *lánech. Plužiny mají různá uspořádání, přičemž obvyklá je tzv. záhumenicová plužina, u níž pásy parcel přímo navazují na humna jednotlivých usedlostí.
Méně obvyklým indikátorem polí jsou v naší krajině tzv. záhony, tj. konvexní liniové útvary vzájemně oddělené rýhou, jejichž šířka činí zpravidla 4–8 m. Záhony zřejmě vznikaly specifickým způsobem orby (při orbě určitého pásu oběma směry docházelo k přihrnování půdy do středu parcely) a sledují její směr, takže jsou situovány rovnoběžně s dlouhou osou parcel.
S hospodařením středověkých vesnic souvisely také hráze rybníků, které někdy zjišťujeme přímo uvnitř vsí (viz Drahoňův Újezd, viz Vyžlovka). Jde převážně o sypaná tělesa, přepažující nivu vodního toku. Rybníky poblíž vsi sloužily kromě chovu ryb často také k provozu mlýnů. Nejlepším vodítkem pro takovou interpretaci je evidence náhonu k mlýnskému kolu (v podobě rýhy).
Areály těžby a specializované nezemědělské výroby
Nerostné suroviny hrály v životě společnosti významnou roli už od pravěku. Do reliéfu krajiny se zapsaly především pozůstatky jejich těžby, ale zčásti i zpracování. U archeologických dokladů těžby není vždy zcela snadné určit surovinu, která byla těžena, ani období, v němž těžba probíhala.
Již v době kamenné existovala systematická těžba dvou základních druhů kamenné suroviny, a to hornin typu amfibolitu na výrobu sekerek a dalších *broušených nástrojů a silicitů (např. pazourku nebo křemence) k výrobě *štípaných nástrojů typu srpových čepelek, hrotů, škrabadel apod. První, avšak velmi zajímavý nález lomů na amfibolový rohovec byl nedávno zachycen v severních Čechách (viz Jistebsko), *doly na těžbu suroviny na výrobu štípaných nástrojů jsou pak známy např. z Tušimic na Chomutovsku. Samostatnou kapitolu představují lomy na stavební kámen, s nimiž se můžeme velmi často setkat v blízkém okolí zaniklých středověkých vesnic (např. viz Drahoňův Újezd, viz Drnek).
Jak dokládáme na více místech v této knize, obdobím maximálního rozvoje pravěké těžby, výroby a obchodu byla doba laténská. V této etapě se nejméně na dvou místech v Čechách intenzivně těžily i horniny na výrobu rotačních mlýnů neboli žernovů, jedné z inovací doby laténské, a to křemenný porfyr v (viz Oparně) a znělec v Rábech u Pardubic. Nepřímo je v tomto období doložena i těžba *švartny na výrobu náramků a tuhy (grafitu) jako příměsi do keramiky.
Pravěká těžba měděné rudy se ve větší míře zřejmě neodehrávala na našem území; surovina byla importována nejčastěji z alpských ložisek. Často se uvažuje o rýžování kasiteritu jako zdroje cínu v Krušných horách, ale přímé doklady této činnosti zatím chybí. Jejich nalezení by bylo velmi významné, protože zdrojů cínu, nutné příměsi k výrobě bronzu, je v Evropě jen velmi málo, což kontrastuje s všeobecným rozšířením a množstvím bronzových předmětů v době bronzové.
Ani pravěká těžba železných rud není v pravěku na našem území doložena, což nejspíše souvisí s tím, že byly čerpány zdroje velmi různorodé, malé, dnes již vyčerpané a současnými metodami nezachytitelné, příp. převrstvené mladší těžbou.
Zlato bylo na našem území těženo převážně (byť ne výhradně) rýžováním, tj. získáváním zrnek volného kovu promýváním říčních nebo svahových usazenin v údolích potoků a řek. Pro lokality s tímto druhem těžby jsou typické tzv. *sejpy neboli haldy prorýžovaného materiálu (hlušiny), které mohou vzdáleně připomínat mohyly (viz Blatná). Rýžování je na českých řekách přímo doloženo až pro období středověku (viz Šťáhlavy), nicméně je velmi pravděpodobné, že probíhalo už v době laténské (viz Třebsko) a možná i dříve.
V mnohem větší míře můžeme těžbu různých druhů rud doložit ve středověku a novověku, přičemž zejména těžba stříbra a zlata přímo ovlivňovala bohatství státu a jeho celkový ekonomický rozvoj. K počátečním fázím těžby patří kutací objekty, často mimo vlastní ložiskové
pásmo, k nimž řadíme zjišťovací a ověřovací rýhy, případně menší jámy. Přípovrchová těžba, exploatující svrchní ložisková pásma, probíhala v nevelkých úklonných či svislých šachticích, na které navazoval systém chodeb a komor sledujících žílu (viz Písek). Tento druh těžby představoval nejčastější způsob dolování v raném středověku i větší části vrcholného středověku. Povrchovým reliktem těžby je v tomto případě tzv. *obval.
Obvaly vytvářejí řady sledující žílu nebo u jiných typů zrudnění obvalová pole. Mezistupněm mezi těžbou hlubinnou a přípovrchovou jsou úzké úklonné šachty. Další objekty vznikají propadem či sesednutím poddolovaného prostoru, tedy druhotnými procesy probíhajícími v těžebních areálech. K těmto objektům patří např. tzv. *pinka, prohlubeň vzniklá propadnutím podpovrchově vydobytých prostor (viz Čistá u Rovné).
Hlubinná dobývka je zaměřena na ložiska v hloubkách přesahujících desítky metrů. Její provoz, včetně zabezpečení (např. odvodnění, větrání), je tedy přirozeně technicky nejnáročnější. Typickým dokladem tohoto způsobu dobývky je tzv. *dědičná štola, zajišťující odvodnění důlního díla. Na těžbu často navazovaly zpracovatelské areály s komplikovanými vodními díly, technologickými objekty a patřičným komunikačním napojením a specializovaná hornická sídliště (např. různé mlýny a stoupy: viz Čistá u Rovné, viz Klášter u Vilémova).
Velmi častým dokladem jiných druhů specializované výroby jsou tzv. *milířiště čili místa (plošiny), na nichž stávaly milíře, určené k výrobě dřevěného uhlí (vizKolvín). V lesních oblastech v okolí těžby rud se nachází zpravidla velké množství milířů (viz Rejkovice), většinou ovšem nejspíše poměrně mladých.
K výrobním objektům, kterým byla věnována systematická pozornost formou povrchového průzkumu i archeologického výzkumu, patří také novověké sklárny (viz Bedřichov u Jablonce nad Nisou, viz Lídlovy Dvory).
Tento text je úryvkem z knihy
Martin Kuna a kolektiv: Archeologický atlas Čech
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
