Bitva u Filipp se roku 42 př. n. l. odehrála jako „dvaapůltá“ občanská válka (vzhledem k výše uvedenému pořadí). Dosud při sobě stojící triumvirové Marcus Antonius a Octavianus zde ve dvou bitvách zvítězili nad vojsky Caesarových vrahů Bruta a Cassia. Oba poražení vojevůdci spáchali sebevraždu.
Triumvirové táhli proti posledním obhájcům římské republiky z Itálie, k rozhodujícímu střetnutí došlo na východě římské říše. A triumfovaly legie, které přitáhly ze západu. V tom existuje výrazná paralela mezi předchozí i následující občanskou válkou. Podobností není málo, až je to trochu podezřelé; jakoby snad antičtí historikové události upravovali/vyprávěli tak, aby dosáhli nějak „symetrického“ účinku, respektive ho zesílili.
Jinak ovšem mezi občanskými válkami a jejich aktéry mnoho podobností není. Caesar byl, alespoň ve vztahu ke svým politickým protivníkům v Římě (Galové to jistě mohli vidět jinak), nebývale velkorysý. Octavianus a Antonius naopak v Římě obnovili proskripce, seznamy politických nepřátel nechvalně známé z éry Sullovy diktatury. Tito lidé pak byli bez soudu zabíjeni a jejich majetek konfiskován.
Octavianus a Antonius ale zašli ještě dále: zabíjeli i zajaté legionáře protivníka, a to včetně prostých vojáků. U Octaviana se zdá, jako by krutostí kompenzoval své vojenské i vojevůdcovské nedostatky; vítězství bylo považováno (nejspíš právem) za dílo Antonia. Ve světle Filipp je vlastně překvapující, jak pak dopadlo soupeření mezi triumviry, když se pustili do sebe navzájem…
I když pomineme zabíjení zajatců, stejně ale na bitevním poli na obou stranách padlo asi 40 000 lidí. Z tohoto hlediska byla bitva pro římské legie vlastně celkově jednou z největších vojenských katastrof vůbec, srovnatelnou třeba s bitvou u Kann (kde padlo cca 50 000 Římanů). Na obou stranách pak bojovalo zhruba 100 000 legionářů (srovnejte pak s pozdějšími bitvami ve středověku).
Mimochodem, podle autora si nelze představovat, že by republiku bránili „konzervativci“, alespoň co se věku týče se k Brutovi a Cassiovi přidala celá řada mladých politiků.
Zdroj: Si Sheppard: Bitva u Filipp 42 př. n. l., Grada, 2010
Poznámky:
– Nakonec občanské války zřejmě definitivně podlomily i pozdně antické Řím, když v nich byla elita římských legií vybita mnohem více než v bojích s barbary. Zajímavé je, že v občanských válkách pozdního Říma naopak až na výjimky vítězila strana, která ovládala východ.
– Způsob boje legií v této době je popisován jako téměř opak strategie falangy. Římští vojáci samozřejmě postupovali koordinovaně, nikoliv však v sevřených šicích. Dobře dokázali bojovat pouze tehdy, pokud kolem měli dostatek místa, naopak nahuštění pro jejich bojovnou taktiku bývalo osudné (asi paralela s o trochu pozdějších zaskočením legií v Teutoburském lese). Jednotky také nesměly být natlačeny do sebe, šlo o různé celky v tom smyslu, že legionáři poslouchali rozkazy svých vlastních centurionů apod. Právě to rozhodlo i druhou bitvu u Filipp. Promíchané jednotky ztrácely koordinaci a měly tendenci se dávat na hromadný útěk.
