Představa o psychologických vedlejších produktech přirozeně vyrůstá z významného a vyvíjejícího se oboru evoluční psychologie.
Evoluční psychologové se domnívají, že stejně jako je oko orgán, který se v průběhu evoluce vyvinul k vidění, a jako je křídlo orgán, který se vyvinul k létání, tak i mozek je souborem orgánů (nebo „oddílů“), jejichž úkolem je poradit si se sadou specializovaných požadavků na zpracování dat.
Jeden oddíl se zabývá rodinou, jiný reciproční výměnou, další soucitem atd. Náboženství lze považovat za vedlejší produkt minutí se cílem u několika těchto oddílů, např. u oddílu pro vytváření teorií o jiných myslích, pro formování koalic a pro diskriminaci ve prospěch příslušníků skupiny a proti cizincům.
Kterýkoli z nich by nám mohl posloužit jako člověčí ekvivalent nebeské navigace u můr, který je vůči minutí se cílem zranitelný ve stejném duchu, v jakém jsem hovořil o dětské důvěřivosti. Psycholog Paul Bloom, další obhájce názoru, že náboženství je vedlejší produkt něčeho jiného, poukazu je na to, že děti přirozeně inklinují k dualistické teorii mysli. A výsledkem takového instinktivního dualismu je právě náboženství.
My lidé, a obzvlášť děti, jsme podle Blooma rození dualisté. Dualista rozlišuje mezi hmotou a myslí. Monista naproti tomu věří, že mysl je projevem hmoty – materiálu v mozku nebo snad v počítači – a bez hmoty nemůže existovat. Dualista věří, že mysl je jakýsi odhmotněný duch, který obývá tělo, a tudíž ho může opustit a existovat někde jinde. Dualisté bez váhání interpretují duševní choroby jako „posedlost ďáblem“, přičemž ďáblové jsou duchové, kteří tělo obývají dočasně, takže je lze „vypudit“. Dualisté při sebemenší příležitosti také ztělesňují neživé hmotné předměty, duchy a démony vidí dokonce i ve vodopádech a v mracích.
Dualista chápe román Vice versa z roku 1882, ale pro zarytého monistu, jako jsem já, by měl přísně vzato zůstat zcela nepochopitelný. Pan Bultitude se svým synem jakousi záhadou zjistí, že si mohou vyměnit těla. Otec k synově radosti musí v synově těle do školy, zatímco syn svými nedospělými rozhodnutími téměř zruinuje otcovu firmu. Podobnou dějovou linii použil P. G. Wodehouse v knize Rajský plyn (Laughing Gas), v níž hrabě z Havershotu a dětská filmová hvězda dostanou ve stejné chvíli na sousedních zubařských křeslech narkózu a oba se probudí v těle toho druhého. Celou zápletku by pak opět měl být schopen pochopit pouze dualista. Musí existovat něco, co odpovídá lordovi z Havershotu a není součástí jeho těla, protože jak jinak by se mohl probudit v těle malého herce?
Já stejně jako většina vědců dualista nejsem, i tak mě Vice versa a Rajský plyn dokážou snadno pobavit. Paul Bloom by řekl, že to je tím, že i když jsem se naučil být intelektuálním monistou, jsem dál lidským zvířetem, a tudíž jsem díky evoluci instinktivní dualista. Představa, že někde za očima mi sedí nějaké já, které je schopno, alespoň v literatuře, se přestěhovat do hlavy někoho jiného, je ve mně i v každé jiné lidské bytosti hluboce zakořeněná navzdory našim intelektuálním nárokům na monismus. Bloom své tvrzení podporuje experimentálními důkazy o tom, že děti mají ještě větší sklon k dualismu než dospělí, zejména velmi malé děti. Z toho vyplývá, že sklon k dualismu je zabudovaný v mozku a podle Blooma zajišťuje přirozenou predispozici k přijímání náboženských představ.
Bloom se také domnívá, že jsme vrozeně predisponováni k tomu, abychom byli kreacionisté. Přírodní výběr „nedává žádný intuitivní smysl“. Obzvlášť děti připisují všemu nějaký účel, jak tvrdí Deborah Kelemanová ve svém článku „Jsou děti ‚intuitivní teisté‘?“ (Are children ‚intuitive theists‘?) Mraky jsou „k pršení“. Ostré kameny jsou k tomu, „aby se o ně zvířata mohla poškrábat, když je něco svědí“. Tomuto připisování účelu všemu se říká teleologie. Děti jsou přirození teleologové a mnohé z toho nikdy nevyrostou.
Vrozený dualismus a vrozená teleologie nás za vhodných podmínek predisponují k náboženství, stejně jako reakce na světelný kompas predisponuje můry k nechtěné „sebevraždě“. Vrozený dualismus nás připravuje k tomu, abychom spíše věřili na „duši“, která obývá naše tělo, než aby byla jeho nedílnou součástí. Lze si pak snadno představit, že takový odhmotněný duch se po smrti těla přesune někam jinam. Také si snadno můžeme představit existenci boha jako čistého ducha,
který není vynořivší se vlastností složité látky, ale existuje nezávisle na ní. Dětská teleologie nás na náboženství připravuje ještě zřetelněji. Má-li všechno svůj účel, čí účel to je? Samozřejmě že boží.
Jaký má ale užitečnost můřího světelného kompasu protějšek? Proč by přírodní výběr v mozcích našich předků a jejich dětí dualismus a teleologii upřednostnil? Teorie „vrozeného dualismu“, jak jsem ji zatím popsal, jednoduše předpokládá, že lidé jsou přirození dualisté a teleologové. V čem by ale spočívala darwinovská výhoda? Pro naše přežití je důležité umět předpovídat chování entit v našem světě, takže bychom měli očekávat, že přírodní výběr vytvaroval naše mozky tak, aby to dělaly rychle a účinně. Je možné, že dualismus a teleologie jsou pro nás díky této schopnosti prospěšné? Tuto hypotézu bychom mohli lépe pochopit ve světle toho, čemu Daniel Dennett říká intencionální postoj.
Tento text je úryvkem z knihy
Richard Dawkins: Boží blud, Academia, Praha 2009
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
