Vzhledem k levné práci otroků byla antická věda odtržena od technologických aplikací. Neexistoval tlak na konstrukci nových strojů a zařízení. Oproti novověké vědě neměla antika aspiraci přetvářet svět, neexistovalo ani spojení věda rovná se moc nad přírodou. Je tento názor pravdivý, nebo se jedná spíše o neustále opakované klišé?
Těžko říct, celá záležitost je velmi složitá. Už samotný antický ideál kolísal mezi teoretickým životem pouhého nazírání (bios theoreticos), který měli především podle epikurejské filosofie provozovat také olympští bohové, a naopak aktivním životem člověka jako člena společnosti. Řecká filosofie se zrodila v úzké spojitosti s institucí městského státu, na jehož správě se v té či oné míře účastní svobodní lidé. Často bývá opakováno, že označení idiot vzniklo původně ze slova pro člověka nezajímajícího se o veřejné dění. Ve spisech řeckých filosofů hraje významnou roli politologie, která má srovnatelné místo třeba s metafyzikou.
Je pravda, že řecké myšlení si obecně více cenilo logiky důkazu než experimentu, z toho však stále ještě nelze vyvodit jednoznačnou nepraktičnost. Existuje velké množství příkladů i protipříkladů: parní stroj byl chápán jako kuriozita bez snahy o jeho praktické využití, naproti tomu třeba vynálezy Archimédovy byly uplatňovány (nejen) při obraně Syrakus během obléhání města Římany.
Luboš Nový a Jaroslav Folta v doslovu ke knize Dirk J. Struik: Dějiny matematiky (Orbis, Praha, 1963) poněkud překvapivě uvádějí, že ke vzniku vědy došlo v Řecku právě kvůli potřebě praktických aplikací. Zmiňují například výpočty související s námořní plavbou, budování rozsáhlých staveb (vodovody, kanály apod.). Rozvoj matematiky byl údajně nutný také vzhledem k potřebám obchodníků (výpočty úroků a složitějších souvisejících transakcí apod.)
Příslušné názory byly ovšem publikovány za minulého režimu, který silně zvýrazňoval orientaci vědy na praxi oproti čistému poznání. Názor je to nicméně zajímavý, protože otázka "praktičnosti či nepraktičnosti" antického náhledu na svět není zdaleka uzavřena.
Jako pracovní hypotézu lze snad přijmout kompromisní názor, že na praktické aplikace aspirovala řecká věda především v době svého vzniku v 6. století př. n. l. V dobách svého teoretického vrcholu, v helénismu, však o to již neměla zájem a byla pěstována spíše jako "dvorní pozlátko" pod patronací panovníka – například v Alexandrii.
Otázkou zůstává, proč k této změně došlo (přechod od městských států k velkých helénistickým říším se zdá být poněkud nepostačujícím vysvětlením), a stejně tak proč v období našeho letopočtu došlo k postupnému úpadku helénistické vědy. Mocenský nástup křesťanství byl až poslední kapkou, helénistická věda stagnovala prakticky po celé období našeho letopočtu…
Za pozornost stojí také vztah mezi řeckou vědou a jejím myšlenkovým "zarámováním". Podle části antické filosofie byla tvorba nových věcí čímsi nežádoucím, cílem byla spíše nápodoba (sochařství apod.). Na druhé straně, takový názor nebránil nutně rozvoji technologie ani společenským změnám. V konfuciánské Číně to bylo řešeno lstivou obezličkou – jakýkoliv nový vynález byl prohlášen za znovuobjevení čehosi starého, společenské reformy si pak rovněž vždy kladly formálně za cíl "obnovu zlatého věku předků".
