Ti z nás, kdo ještě absolvovali předlistopadový dějepis, si jistě vzpomínají na označení starověku jako „otrokářského řádu“. Je ale jasné, že co platilo pro antiku, se na první orientální státy dá aplikovat jen obtížně. Jak to bylo s otroky například ve starém Egyptě? Následuje několik dílčích pohledů.
Především zde máme problém s definicí. Většinu egyptské společnosti vždy tvořili lidé v nějakém ohledu závislí, „znevolnění“ – rozdělení na svobodné a otroky srovnatelné s antikou či americkým Jihem pak poněkud ztrácí smysl. Pokud být svobodný mj. znamená, že člověk pracuje po dohodě a za mzdu, pak pyramidy rozhodně nevznikly jako dílo lidí najatých. Navíc alespoň na počátku egyptského státu patřila panovníkovi alespoň formálně veškerá půda.
Postavení znevolněných egyptských rolníků bylo velmi krušné a vlastně se od otrockého statutu příliš nelišilo: nucená pracovní povinnost, vojenská povinnost, povinná práce na půdě a zákaz ji opustit – který ovšem v některých obdobích tak jako tak nebyl účinný. Při neexistenci univerzálnějších peněz a možnosti si půdu nějak koupit navíc prakticky bez vyhlídky se ze svého postavení povznést (pokud tedy nepočítáme to, že dívky z lidu bývaly úředníky někdy odváděny do harémů).
Ani profesionální armáda (rolnické odvedence nepočítaje) nebyla tvořena žoldnéři pracujícími za mzdu, ale lidmi různě závislými – často právě zajatci z bývalých bojů. Teprve až na samém konci egyptských dějin se objevily klasické žoldnéřské armády (hlavně Řekové).
Postavení „skutečného“ otroka tak bylo často nakonec lepší. Tento statut měli na počátku někteří specializovaní řemeslníci i pomocný chrámový personál.
Už od Staré říše se přece jen začala objevovat střední vrstva. Šlo o lidi pracující na půdě, která byla z nějakého důvodu vyjmuta ze státního fondu (třeba dána chrámům, posléze jednotlivcům za zvláštní zásluhy), specializované řemeslníky či královské služebníky, kteří byli zproštěni povinných prací na projektech typu státních staveb. Tento trend pak zesílil za Střední říše. Otroci v určitém ohledu měli blíže k téhle třídě než k rolníkům.
Nyní drobná odbočka. Máme tendenci vnímat starověký Egypt jako civilizaci homogenní – situace ve Staré a Nové říši se samozřejmě ale dost radikálně lišila. Už v prvním mezidobí, kdy přestala existovat centralizovaná moc, se objevili otroci patřící jiným soukromým osobám. V době Nové říše Egypt vojensky expandoval (přísun válečných zajatců) a otevíral se i obchodně (otroci přivážení jako obchodní artikl). V té době Egypt poněkud připomínal otrokářství antického typu s trhem, na němž se otroci prodávali i pronajímali, ale zase: i v této době směli mít otroci vlastní majetek a hájit se u soudu, a naopak ani lidé „svobodní“ rolníci nemohli příliš spoléhat na ochranu vlastního života – mohli být klidně umučeni nespokojenými výběrčími daní.
Jak se otrokářství stávalo běžné, přibývalo i otroků propouštěných při určitých příležitostech – při závěti, sňatku apod. Obvykle se zařadili do střední vrstvy (snad jistá obdoba propuštěnců v Římě) – opět se tedy ukazuje, že statut egyptského otroka byl možná snesitelnější než „svobodného“ rolníka.
V období Nové říše a Pozdní doby se pak objevil specializovaný typ otroků, který jinde nemá moc obdoby: ženy určené k plození dětí/pracovních sil. Stát se tímto způsobem chtěl vypořádat ze situací, kdy formálně svobodní rolníci opouštěli svá pole a půdu neměl kdo obdělávat (pokud je známo, primárně zde skutečně šlo o hospodářský problém, ne o nějaký „eugenický projekt“ ani o sexuální služby). Mimochodem z této praxe také vyplývá, že postavení egyptského otroka bylo dědičné, alespoň od určité doby. Země také neustále nakupovala otroky od asijských obchodníků – ozvěny na to obsahuje třeba i biblický Josefův příběh. Poslední velký příděl válečných zajatců zažil Egypt kolem roku 1200 po vítězných bitvách s mořskými národy.
Zdroj: Sergeio Donadoni (editor): Egyptský člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha 2006
