(pokračování včerejšího textu)
Krátce poté co jsme výsledky výzkumu, který jsme na Davidovi prováděli, publikovali v časopise Proceedings of the Royal Society of London, dostal jsem dopis od jistého pana Turnera z americké Georgie. Tvrdil v něm, že i u něj se po zranění hlavy dostavil Capgrasův syndrom. Psal, že se mu moje teorie zamlouvá, neboť konečně pochopil, že není blázen ani mu to nepřestává myslet. Prý pro něj představuje dokonale logické vysvětlení jeho záhadných příznaků, které se teď bude ze všech sil snažit zvládnout.
Jenže jeho dopis pokračoval slovy, že ze všeho nejvíc ho netrápí onen blud s podvodníkem, nýbrž skutečnost, že ztratil požitek z pohledu na půvabné scenérie – jako například na malebné krajiny nebo květinové zahrady, které před nehodou jeho oku nesmírně lahodily. Také z velkých výtvarných děl už nemá takový požitek jako kdysi. A zjištění, že příčina tkví v přerušení nějaké spojnice v jeho mozku, květinám a obrazům jejich někdejší kouzlo nenavrátilo. To mě přivedlo k zamyšlení, zda tyto spojnice nemohou hrát svou roli u každého člověka, který se právě kochá nějakým výtvarným dílem. Může snad jejich výzkum osvětlit neurologické základy naší estetické reakce na krásno? K této otázce se vrátím v kapitolách 7 a 8, v nichž se blíže podíváme na neurologické souvislosti výtvarného umění.
Teď se ještě naposledy vraťme k tomuto podivnému příběhu. Jednou pozdě v noci, už jsem dávno spal, zazvonil telefon. Probudil jsem se a podíval jsem se na hodiny – byly čtyři po půlnoci. Byl to jakýsi právník. Volal z Londýna a zřejmě si neuvědomil rozdíl mezi časovými pásmy.
„Pan doktor Ramachandran?“
„Ano,“ zahuhlal jsem stále ještě v polospánku.
„Tady Watson. Rádi bychom, kdybyste se vyjádřil k jednomu případu, co tu teď projednáváme. Nemohl byste k nám zaletět a toho člověka vyšetřit?“
„O co jde?“ zeptal jsem se a snažil se, aby to neznělo naštvaně.
„Pan Dobbs, můj klient, měl autonehodu,“ vysvětloval volající.
„Několik dní byl v bezvědomí. Když se probral, byl úplně normální, až na to, že když mluví, dělá mu trochu potíže najít ta správná slova.“
„No, tak to rád slyším,“ odtušil jsem. „Drobné problémy s hledáním slov jsou po úrazu hlavy velmi běžné. Bez ohledu na to, která část mozku je poraněna.“ Chvilku bylo ticho, tak jsem se zeptal: „Co pro vás můžu udělat?“
„Pan Dobbs – tedy Jonathan – chce na ty lidi, co do něj nabourali, podat žalobu. Tu nehodu zcela zjevně zavinili oni, takže jejich pojišťovna hodlá Jonathanovi vyplatit finanční náhradu za poškození jeho auta. Jenže tady v Anglii je právní systém nesmírně konzervativní. Místní doktoři ho prohlédli a neshledali u něj žádnou tělesnou újmu – výsledky vyšetření na MRI jsou v normě a Jonathan nevykazuje žádné neurologické symptomy a na jeho těle nejsou patrná žádná zranění. A tak mu pojišťovna sice proplatí škodu na autě, ale výdaje spojené se zdravotními obtížemi už nikoliv.“
„Rozumím.“
„Víte, pane doktore, problém spočívá v tom, že můj klient tvrdí, že se u něj rozvinul Capgrasův syndrom. Když spatří svou ženu, tak sice ví, že je to ona, ale často mu připadá jako někdo cizí, jako by ji viděl poprvé v životě. Hrozně se tím trápí a chce druhou stranu žalovat o odškodné ve výši milion dolarů za to, že jejich vinou teď trpí nevyléčitelnou neuropsychiatrickou poruchou.“
„Pokračujte, prosím.“
„Krátce po té nehodě si někdo všiml, že můj klient má na konferenčním stolku vaši knihu Phantoms in the Brain. Přiznal, že ji čte a že právě díky ní si uvědomil, že možná trpí Capgrasovým syndromem. Jenže tahle autodiagnóza mu nijak nepomohla, jeho symptomy neustoupily. A tak jsme se společně rozhodli zažalovat protistranu o milionové odškodné, protože to ona tuhle trvalou neurologickou poruchu zavinila. Můj klient se obává, že by kvůli ní mohlo jeho manželství
dokonce skončit i rozvodem.
Problém je v tom, pane doktore, že právní zástupce protistrany tvrdí, že si to můj klient všechno vymyslel, a to právě na základě četby vaší knihy. Protože když se nad tím zamyslíte, tak předstírat Capgrasův syndrom je velice snadné. Já a pan Dobbs bychom byli rádi, kdybyste zaletěl k nám do Londýna, provedl mému klientovi měření galvanické kožní reakce, a dokázal tak soudu, že Capgrasův syndrom opravdu má, že ho nesimuluje. Jestli to dobře chápu, tak ten test přece
nelze zfalšovat.“
Právník splnil svůj úkol. Mně se však ani v nejmenším nechtělo letět do Londýna jen kvůli vyšetření jeho klienta.
„V čem je vlastně problém, pane Watsone? Pokud má pan Dobbs při každém setkání se svou manželkou pocit, že má před sebou novou ženu, měla by mu stále připadat atraktivní. A to přece vůbec není špatné, ba právě naopak. Všichni bychom se měli radovat!“ Tento nevkusný vtípek můžu omluvit jen tím, že jsem byl ještě pořád notně rozespalý.
Na druhém konci linky následovala dlouhá odmlka a po ní cvaknutí, jak pan Watson zavěsil. Už jsem o něm v životě neslyšel. Ne každý má to pravé pochopení pro můj smysl pro humor.
Přestože moje poznámka mohla znít lehkovážně, nebyla tak úplně od věci. Existuje totiž proslulý psychologický jev, nazvaný podle prezidenta Calvina Coolidge Coolidgeův efekt. Odvíjí se od málo známého pokusu, který už před desítkami let provedli psychologové na krysách.
…
Možná je ta historka vymyšlená, ale navozuje úchvatnou otázku: skutečně pacienta s Capgrasovým syndromem nezačne jeho manželka nikdy nudit? Zůstane pro něj navždy neokoukaná a přitažlivá? Kdyby se tenhle syndrom nějak dal dočasně navodit pomocí transkraniální magnetické stimulace… člověk by si mohl přijít na slušné jmění.
tento text je úryvkem z knihy:
V. S. Ramachandran: Mozek a jeho tajemství – aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi
Dubbuk 2012
O knize na stránkách vydavatele
