Na otázky odpovídá jednatel sdružení Česká hlava Václav Marek.
Následující rozhovor se možná poněkud jednostranně soustředí spíše na negativní stránky současné situace ve vědě. Cíle je ovšem ukázat, že problémy naší vědy nejsou zdaleka jen „vnější“, třeba nedostatek peněz.
Přece jen začněme financováním. Podílí se na financování české vědy kromě státních či evropských zdrojů nějak výrazněji i soukromý sektor?
Soukromý sektor se u nás podílí na financování výzkumu a vývoje mnohem méně než ve vyspělých zemích. Lisabonská strategie počítala s tím, že na výzkum půjdou 3 % HDP, z toho 2 %, tedy dvě třetiny, budou investovat firmy. Jsme daleko od tohoto poměru i od celkové částky. A co je horší, soukromé firmy u nás investují do výzkumu čím dál méně.
Není to ale jen proto, že by měly málo peněz, alespoň pro ty velké tohle neplatí. Potíž je v tom, že podniky výzkum prostě nepotřebují, protože dokážou dosáhnout zisku i bez inovací. Cest k tomu mají mnoho, třeba proto, že mají monopolní postavení a nikdo je vlastně novou technologií nemůže na trhu ohrozit, nebo mají dobré známé, kteří jim zajistí zakázky.
Obecně bohužel došlo k situaci, že máme – alespoň z pohledu vědy a výzkumu – špatnou strukturu ekonomiky. Podívejte se na seznam firem, které podle ministerstva financí platí největší daně do státního rozpočtu (a tudíž jsou nejziskovější). Jsou to hlavně banky nebo mobilní operátoři, téměř žádná technologická firma. Copak takové firmy potřebují vědu – tak proč by do ní investovaly? To jim těžko můžete vyčítat.
A pak tu máte spoustu firem, které pro zahraničního majitele výrobky jen montují a ty výzkum také nepotřebují, alespoň ne u nás – podporují ho ve své mateřské zemi. Kdysi jsem četl jeden údaj, že ze 60 000 vytvořených pracovních míst zahraničními investory jen necelá stovka byla místa ve výzkumu.
Dobře, ale stále je tu přece celá řada technologických firem, začínajících domácích firem, které přece inovace potřebují, aby se na trhu vůbec prosadily…
Malé české firmy, které by do inovací šly, aby se prosadily na trhu, samozřejmě existují. Jenže ty mají zase jiný problém – inovace potřebují na začátku hodně peněz a v bankovním systému je podle našich zkušeností stále zvykem, že velké peníze jdou za velkými firmami. Malé firmy mají problém s financováním rozvoje a ještě těžší to mají s přístupem na mezinárodní trhy, to chce už tolik peněz, že to přesahuje jejich možnosti. Výsledek: firem, které žijí z českých nápadů, jako je Optaglio, jež vytváří holografické prvky na pasy či bankovky, či Linet, který je vynikající ve zdravotnické technice, je strašně málo. Rozhodně netvoří páteř naší ekonomiky.
Dobře, ale proč je tedy v některých státech situace jiná? Nejdřív tam vznikly firmy, které investovaly do výzkumu, nebo jinak financované vědecké instituce?
To je v každé zemi jiné. Jsou tradiční inovační země, které už dávno pochopily, že nemají jiné přírodní zdroje než mozky svých lidí, a dlouhodobě je jejich prosperita proto založena právě na inovacích. To je příklad třeba Švýcarska, odkud pochází také nejvíce evropských držitelů Nobelovy ceny. Ale pak jsou tu země, které na tom byly v minulosti stejně jako my, ale dokázaly svou ekonomiku i výzkum zcela přeorientovat. Asi nejlepším příkladem je Finsko. Jim se před dvaceti lety také dramaticky propadl odbyt na trhu v Rusku a dalších zemích tehdejšího východního bloku. Stát i firmy ale tehdy masivně investovaly do nových technologií. Taková Nokia byla původně firma na zpracování dřeva a výrobu papíru.
Možná nemá smysl hledat, co bylo dřív, jestli investice v podnicích nebo ze státního rozpočtu. Zájem, až snad určitou posedlost inovacemi, změnami, moderními technologiemi musí mít skoro celá společnost. My jakoby čekáme, kdo začne první, ale vlastně platí, že začít musí všichni.
S tím pak souvisí i společenská prestiž lidí, kteří něco vymyslí. Sexuolog Jaroslav Zvěřina, který byl v minulosti i europoslancem, mi říkal, že česká společnost považuje vědce (jazykem jeho oboru) za pozitivní devianty. Já bych to lépe vystihnout neuměl…
Nedomníváte se, že asi už rok probíhající spor o financování Akademie věd je spíše zástupný problém, který odvádí pozornost od zásadních systémových nedostatků českého vědeckého prostředí?
Vzhledem k tomu, co už jsem uváděl, tak ano. Pro Akademii je to zjevně významný (až existenční) spor, který jako každý boj v Čechách skončí nějakým kompromisem. Ale ten hlavní problém, že tu není poptávka po vědě, se rozhodně nevyřeší, ať už se budou peníze mezi Akademii, vysoké školy a firemní výzkum dělit jakkoliv.
Uvedu příklad ze zahraničí. Jeden z našich laureátů ceny pro nadějného studenta Pavel Strnad, který se věnuje lékařskému výzkumu, už léta pracuje v USA. Když jsem s ním nedávno mluvil, tak říkal, že za jeho týmem stojí hned několik firem a zájemců, kteří jim koukají přes rameno a chtějí vědět na čem dělají a jsou ochotni okamžitě investovat prostředky. To je pro nás obrázek z říše snů.
Když jsem byl ve Francii v několika firmách, tak tam na krizi reagovali jednoznačnou úvahou – naše stávající výrobky už neprodáme, i kdybychom si vydupali šrotovné, nábytkovné či cokoli jiného. Musíme jít proto ihned do výzkumu a dodávat něco inovovaného…
V našem vnímání ale Franci není zrovna zemí, která by byla příkladem vědecké velmoci či efektivní ekonomiky…
…
Dá se říct, že české vědě nějak pomáhají peníze z evropských fondů, nebo jsou stejně utráceny neproduktivně? Umíme je čerpat?
…
Dala by se situace u nás srovnat s celou EU? Lisabonská strategie měla z EU udělat nejkonkurenčnější ekonomiku světa, ale neskončila zrovna úspěchem…
Ano, myslím, že mnoho našich problémů s investicemi do výzkumu je problémem i celé EU. Unie dokáže dát dohromady nepředstavitelné množství prostředků, ale i tak stále více nových technologií dováží než vyváží. Což je úplně opačný poměr než například u Japonska. I Evropská unie bude proto asi muset sáhnout k radikální reformě výzkumu.
Jsou vůbec politicky průchodné kroky, které by znamenaly nějaký radikální řez – třeba zastavit finanční přísun neproduktivním oborům, zrušení příslušných ústavů apod.?
Politicky je průchodné v principu všechno. V Česku, ale i jinde, je trochu problém v tom, že radikálnější řešení je politicky průchodné, až když je už hodně zle. Takže pokud je nyní nějaký radikální řez politicky neprůchodný, znamená to, že situace ještě není tak katastrofální – což je vlastně dobře…
Nedomníváte se, že řada humanitních oborů by vůbec neměla být financována prostřednictvím rozpočtu na vědu, ale být přesunuta pod ministerstvo kultury? Na západ od nás se tyto obory často řadí mezi Arts, nikoliv Science; výzkum rakoviny je přece něco zásadně jiného než literární teorie…
…
Nestálo by u nás jako v relativně malé zemi za to se soustředit na několik opravdu špičkových pracovišť a rezignovat na „plošně“ prováděný výzkum?
…
Plná verze tohoto textu právě vychází v tištěné verzi CIO-BusinessWorld 9/2010.
