***pravidelné páteční publikování staršího článku
Z knihy sebraných článků českého logika a filozofa Pavla Tichého se soustředíme spíše na několik zajímavých perliček. Nebudeme se nijak pokoušet o výklad jádra jeho práce, kterým je systém TIL (Transparentní intenzionální logika).
– Pavel Tichý polemizuje s Popperovým principem falzifikovatelnosti, respektive s jeho snahou tento princip nějak formalizovat. Popper vychází z toho, že všechny teorie jsou (alespoň potenciálně) nesprávné, mohou však být nesprávné v různé míře. V průběhu vývoje poznání nahrazujeme tedy mylné teorie teoriemi méně mylnými. Tichý si však povšiml, že Popperův pokus toto intuitivní chápání formalizovat v „logickém jazyce“ byl proveden chybně. V Popperových funkcích vycházejí často teorie bližší pravdě jako chybnější. Tichý se sám pokusil podat lepší formální definice této tzv. „verisimilitude“.
– V článku Existence a Bůh se Tichý věnuje Anselmovu ontologickému důkazu Boží existence. (Hodně zhruba řečeno: Lze si představit věc takovou, nad kterou si už nelze myslet nic dokonalejšího. K úplné dokonalosti ovšem patří existence. Proto taková bytost – Bůh – nutně existuje.) Podle Tichého řada zdánlivě zničujících argumentů proti tomuto důkazu ve skutečnosti není příliš relevantní. Tichý však přichází s vlastní argumentací, založenou na rozlišení na jednotlivce a „úřady“. Francouzský král existuje např. jistě jako „úřad“, ale v aktuálním světě je tento právě neobsazený (nebudeme se zde podrobněji zabývat tím, co se v logice přesně myslí, hovoří-li se o „možných světech“ a aktuálním světě).
Pravděpodobnost obsazení úřadu je ve skutečnosti tím nižší, čím je tento úřad dokonalejší/vyšší (úřad „nejchudší francouzský vinař“ je v aktuálním světě obsazen jistě a nejspíš i ve většině možných světů. Je více lidí, kteří uběhnou stovku pod 20 sekund než těch, kteří ji uběhnou pod 10 s. ). Z toho ale Tichému vychází, že „bytost, nad níž dokonalejší myslet nelze“, existuje určitě jako úřad (existence úřadu opravdu patří k jeho dokonalosti, jak předpokládal Anselm), ten však v aktuálním světě nemusí být obsazený (ba moc to ani u takto vysokého a specifického úřadu nejde předpokládat – (božský) „úřad, který zastává, vyžaduje tak mnoho od svých držitelů… je to právě tento fakt, který činí myslitelným – a někteří by dokonce řekli pravděpodobným – že tento úřad je ve skutečnosti neobsazen.“). Tichý je nicméně přesvědčen, že Anselmův důkaz existence Boha je přesto důvtipnější než třeba pozdější důkaz Descartův.
– V jednom ze svých esejů se Tichý podivuje nad tím, jak divně se vlastně filozofie vyvíjí. Zatímco přírodní vědy mají jako hlavní rozlišující nástroj experiment, filozofům zbývá jen logická argumentace. Proto by evoluce měla směřovat ke stále logičtějším teoriím. „Praxe filozofie ale nabízí podstatně odlišný obrázek. Prohlédneme-li si podrobně to, co je k vidění, můžeme snadno získat dojem, že působivost filozofické teorie je ve skutečnosti tím větší, čím slabší jsou argumenty, o které se opírá.“ Tichý např. popisuje absenci koherentní argumentace povýšenou dokonce přímo na autorův záměr ve Wittgensteinových Filosofických zkoumáních. Dále uvádí i to, že teorie, které jsou očividně chybné už v době svého vzniku, se mohou stát dokonce základy celých systémů (zde Tichý zmiňuje Marxe či Fregovu teorii smyslu a významu, na kterou pak zaměří svoji kritiku ve zbytku článku).
Pavel Tichý: O čem mluvíme – vybrané stati k logice a sémantice, Filosofia, Praha, 1996
