pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Tureckou armádu, která se roku 1683 vydala dobýt Vídeň, vedl vezír Kara Mustafa. Ačkoliv se v určitém ohledu jednalo o vrchol výbojů osmanské říše, přišel už ve chvíli, kdy její moc zřejmě stála za zenitem. Jednou z příčin byl přechod od janičářů k žoldnéřské armádě, která měla menší bojeschopnost. Ve výzbroji se začalo projevovat technologické zaostávání. Říše sice dosáhla největší územní rozlohy, ale objevovaly se už vážné problémy.
Tažení proti Vídni tak můžeme chápat různě. Jako snahu využít okamžité vojenské situace (Habsburkové zaneprázdněni sporem s Francií), jako osobní ctižádostivost vezíra Kara Mustafy, jako snahu demonstrovat vazalům z odlehlých provincií, že říše je stále silná (navíc část vazalů se musela tažení zúčastnit a nemohli tedy kout pikle), nebo prostě jako šíření víry – džihád.
Turecká armáda dospěla k Vídni v červenci 1683. Během postupu nenarazila na vážnější odpor. Císař Leopold I. město opustil. Turci se rychle pustili do budování podkopů, v hradbách se podařilo prostřílet průlom. V obleženém městě se nedostávalo potravin, nezraněných lidí ani munice. Na konci srpna bylo město zralé ke kapitulaci (což by bylo i racionální řešení, protože by zabránilo nekontrolovanému plenění města). 4. září však byl velký turecký útok překvapivě odražen a 12. září pak Turky na hlavu porazily spojené síly habsbursko-polské.
Co by, kdyby… Vídeň buď kapitulovala, nebo Turkům padla do rukou ještě před onou bitvou, jak se ostatně tehdy v Evropě očekávalo?
Lze předpokládat, že polsko-habsburská vojska by své tažení přerušila. Pokud by nedošlo k bitvě, město by sama neobléhala (mj. i proto, že okolí bylo již vypleněné s nedostatkem potravin). Není ani pravděpodobné, že by se Vídeň dala dobýt zpět jednorázovou ztečí a v tureckých rukou by tedy zůstala.
Nicméně s dalším tureckým postupem by to sotva bylo nějak horké. Hlavní kampaň by skončila, část armády by se rozpustila. Turci by mohli začít nájezdy znepokojovat Moravu a Čechy, zde by však proti nim stály geografické překážky (jihočeské rybníky, které při vypuštění mohly celý kraj proměnit v čvachtanici).
Lze předpokládat, že Turci ve Vídni by navíc přispěli k nějakému relativně společnému postupu křesťanské Evropy (konec nepřátelství Habsburků s Francií apod.). Vídeň by byla příliš daleko, než aby se mohla stát nějakou islámskou metropolí, z hlediska osmanské říše by zřejmě degradovala do role pohraniční pevnosti. Prioritu by nemělo osídlování, ale oprava opevnění. Nicméně dříve nebo později (nejspíš už v roce 1684) by k Vídni dorazila křesťanská armáda ještě větší než ta z roku 1683. Již předtím obléháním poškozené město by delšímu obléhání stěží dokázalo vzdorovat. Záleží na tom, zda by došlo k otevřené bitvě. Jak ale upozorňuje autor, při rakouském obléhání a dobytí Budína v roce 1695 se turecká armáda vůbec v otevřeném poli zasáhnout nedovážila.
Moc osmanské říše byla tehdy už zřejmě prostě za zenitem a turecké panství nad Vídní by nejspíš bylo jen epizodické. Do Vídně bychom dnes stejně nejezdili za orientální exotikou. Z hlediska Čech by ale pád Vídně bezvýznamný nebyl. Možná, že by se Praha opět stala habsburskou metropolí a císař by se zde usídlil natrvalo. Naopak několikrát obléhaná či pleněná Vídeň by se zřejmě ke své bývalé slávě pozvedla až za nějaký čas…
Zdroj: Co kdyby to dopadlo jinak – křižovatky českých dějin, Dokořán, Praha 2007. Část: Vít Vlnas: 1683: Turci ve Vídni.
