Pojďme se trochu podrobněji podívat na možnosti "písmenkových překryvů". Co všechno může být rýmem a jaké další prostředky máme v češtině k dispozici pro dosažení symetrie?
V básni i próze můžeme symetrie dosáhnout střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik, eventuálně slabik dlouhých a krátkých. Příslušné verše se pak označují jako sylabotonické nebo časoměrné. Tato forma je známá už od antiky.
Vlastní rým se objevil až poměrně pozdě, např. v antice ještě znám nebyl. Překryv slov můžeme realizovat hned na jejich začátku – pak se nejčastěji hovoří o aliteraci (viz také samostatný článek). Ačkoliv aliterace není pro češtinu příliš typická, řada textů v té či oné podobě některých jejích principů využívá:
Potkal potkan potkana…
nebo
Nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá (Mácha).
Jistou obdobou je "aliterace absolutní", neboli anafora, tedy opakování stejných slov na začátcích veršů.
Darmo, řeko, tvoje lkaní,
darmo tmavou nocí zní. (opět Mácha)
V našem prostředí chápeme rým ale jako totožnost konců slov. Co se všechno dám za rým považovat?
První možností relativně nedokonalého rýmu je asonance, kdy k překryvu dochází pouze na samohláskách (pasou-budou, ubohý-podkovy). Ačkoliv je asonance často využívána v lidové poezii a sáhla k ní i řada básníků respektovaných, přesto (IMHO) působí jaksi neuměle a zpackaně.
Zajímavým opakem asonance je konsonance, tedy shoda souhlásek. Tu bychom zřejmě ani nevnímali jako rým, pro svůj nezvyk ale zní zajímavě. "Konsonantní" rým je třeba sivá-sova-Savo, pila-pole-pálí apod. Využitím jsou minimálně různé jazykolamy a slovní hříčky.
V češtině není velký rozdíl mezi podobou mluvenou a psanou. Ne tak třeba v angličtině. Pokud zde tvoříme rým, musíme se rozhodnout, zda shoda bude existovat na úrovni psané nebo mluvené podoby jazyka. Druhá možnost je samozřejmě častější, první se nazývá "grafický rým" – v angličtině např. dvojice slov (to) come-home.
V rámci rýmu ještě rozlišujeme rým "gramatický" typu běžel-ležel. Obecně je pokládán za nedostatek, za rým chudý (byť výjimky se opět najdou). Bohatý rým se snaží dosáhnout totožných konců slov, které ale vzniknou různými gramatickými jevy – například Neználkovo slunce-žblunce.
Homonymní rým využívá totožných slov s rozdílným významem ([on se] holí – [tluče někoho] holí).
Za nejbohatší rým tzv. rým bohatý. Zde se překrývají obě poslední slabiky včetně souhlásky na jejich začátku (námi – šupinami). Za postačující se nicméně pokládá, pokud existuje shoda na poslední slabice a samohlásce před ní (nedočkavý-šťávy). Důležitá samozřejmě je opět délka slabik a jejich přízvučnost.
Na závěr: Protože jsme na rým zvyklí, často ho očekáváme podvědomě. Poezie může proto využívat i rýmové absence, kdy např. poslední řádek sloky se nerýmuje. V některých říkadlech a slovních hříčkách se přitom namísto rýmovaného slova využívají synonyma ("jedeme z vršku – rozbijeme si ústa" apod.).
(Zdroj: Josef Brukner, Jiří Filip: Poetický slovník, Mladá fronta, Praha, 1997)
