Tento text je úryvkem z knihy
Sharon Moalem: Zdraví zabíjí: Proč potřebueme nemoci
***
Diabates první typu je mnohem častější u lidí severoevropského původu. Finsko vykazuje nejvyšší výskyt juvenilní cukrovky na světě. Druhé je Švédsko, o třetí místo se dělí Norsko a Velká Británie. Směrem na jih se výskyt snižuje. U lidí afrického, asijského a hispánského původu je tento typ vyloženě vzácný.
Vyskytuje-li se nějaká choroba alespoň částečně genetického původu znatelně častěji u jedné určité populace, je namístě povytáhnout evoluční obočí a začít klást otázky, neboť to téměř dozajista znamená, že některé aspekty znaku, který dnes inkriminovanou chorobu způsobuje, v minulosti pomáhaly předkům dané populace přežít.
…
To, že neumíme přežít opravdu hluboký mráz, ještě pochopitelně neznamená, že naše těla nemají po ruce opatření proti chladu. Mají. Nejen že lidské tělo si je plně vědomo nebezpečí, které chlad představuje, ale disponuje také celým arzenálem přirozených obranných prostředků. Vzpomeňte si na chvíle, kdy vám byla opravdu pořádná zima, kdy jste třeba stáli hodiny v mrazu na náměstí a sledovali vánoční představení nebo kdy jste jeli na sedačkové lanovce a do tváře vás šlehal ledový vichr z hor. Začali jste se třást. To je totiž první reakce těla na chlad. Když se klepete zimou, spaluje se v důsledku zvýšené svalové aktivity uskladněný cukr a vytváří teplo. Co se děje následovně, není už tak patrné navenek, všichni to ale cítí. Pamatujete se, jak vám v zimě nepříjemně znecitlivějí prsty na rukou a na nohou? To je druhá reakce.
Jakmile tělo zaregistruje chlad, přiškrtí tenounkou síť kapilár v končetinách, nejprve na obou sadách prstů, a pak v nohou a rukou. Když se stěny kapilár stáhnou, krev je vytlačena zpátky do trupu, kde doslova koupe životně důležité orgány v bezpečné teplé lázni, přestože končetinám hrozí omrzliny. Jde o přirozený žebříček preferencí – ztratit prst, zachránit játra.
U lidí, kteří obývají obzvlášť studené končiny, jako norští rybáři či inuitští lovci, se tato bezděčná reakce dále vylepšila. Po určité době strávené v mrazu se u nich kapiláry v pažích na chvíli roztáhnou a znecitlivělé prsty osvěží krátký proud teplé krve; pak se žilky znovu uzavřou. Tento proces cyklického roztahování a zavírání kapilár se nazývá Lewisova vlna, nebo také „lovcova reakce“, a tělo jeho prostřednictvím poskytuje končetinám dostatek krve na to, aby je ochránilo před vážným poškozením, přičemž nezapomíná ani na teplo a pohodlí klíčových orgánů. Inuitští lovci si dokáží zvýšit teplotu kůže na rukou z nuly na deset stupňů během několika minut. Většině nás ostatních to trvá mnohem déle. Na druhé straně lidé, jejichž předkové žili v teplých krajích, tuto schopnost chránit zároveň končetiny a trup podle všeho nemají. Během mrazivých měsíců Korejské války byli afroameričtí vojáci mnohem náchylnější k omrzlinám než jejich spolubojovníci.
Třas a přiškrcení kapilár nejsou jedinými způsoby, jimiž tělo vytváří a uchovává teplo. Tuková vrstva novorozenců a některých dospělých obsahuje specializovanou „výhřevnou“ tkáň zvanou hnědý tuk, která se aktivuje, když je tělo vystaveno chladu. Jakmile buňka hnědého tuku obdrží zásilku glukózy, neuloží ji do zásob pro budoucnost jako běžná tuková buňka, nýbrž ji na místě přemění v teplo. (U člověka aklimatizovaného na velmi nízké teploty může hnědý tuk spálit až o 70 procent více tuku.) Vědci dali tomuto procesu název „netřesová termogeneze“, neboť teplo se při něm vytváří bez pomoci svalů. Třes je samozřejmě užitečný jen na pár hodin, protože jakmile člověk vyčerpá zásoby cukru uloženého ve svalech a přemůže jej únava, je s produkcí tepla konec. Hnědý tuk však umí vytvářet teplo tak dlouho, dokud mu tělo dodává palivo a narozdíl od většiny ostatních tkání tomu nepotřebuje inzulín.
Ještě nikdo nenapsal knížku o „hnědotučné dietě“, protože ta by vyžadovala víc než klasickou změnu životního stylu. Dospělí, kteří nežijí v extrémním chladu, nemají téměř žádnou, nebo vůbec žádnou hnědou tukovou tkáň. Aby ji člověk získal, musel by žít v zimě nejméně několik týdnů, a to ne jen v lecjaké zimě, ale rovnou v mraze přímo polárním. A to není vše – musel by v takovém prostředí zůstat. Jakmile přestane spát v iglú, hnědý tuk zmizí.
Tělo využívá proti chladu ještě jednoho prostředku, který dosud plně nechápeme, ale jenž každý z nás již pravděpodobně zažil na vlastní kůži. Většině lidí se po určité době strávené v chladu začne chtít na malou. S touto reakcí si odborníci a vědci lámou hlavu již stovky let. Poprvé na ni upozornil dr. Sutherland v roce 1764, když se snažil zdokumentovat příznivé účinky údajně léčivé – ovšem studené – vody v anglických městech Bath a Bristol. Po koupeli pacienta, který trpěl „edémy, žloutenkou, obrnou, revmatismem a notorickou bolestí v zádech“, si Sutherland povšiml, že jeho pacient „močí víc než pije“. Připsal tuto reakci vnějšímu tlaku vody, neboť usoudil (zcela mylně), že moč je z jeho pacienta vypuzována tlakem vody. Teprve roku 1909 přišli vědci na souvislost mezi zvýšenou mírou močení, neboli diurézou, a chladem.
Nejoblíbenějším vysvětlením chladem indikované diurézy, neboli potřeby močit ve studeném prostředí, je rovněž tlak, ovšem nikoli vnější, nýbrž vnitřní. Teorie říká, že současně se stahováním krve do trupu v důsledku uzavírání kapilár v končetinách dá tělo pokyn ledvinám, aby vyloučily přebytečnou tekutinu. Tato teorie však nedokáže vysvětlit tento jev do všech podrobností, zejména ve světle nedávných zjištění.
Výzkumný ústav environmentální medicíny Armády Spojených států se již déle než dvacet let zabývá studiem reakce lidského těla na extrémní teplo, chlad, hloubku a výšku. Jeho výsledky přesvědčivě dokazují, že i lidé velmi dobře přizpůsobení životu ve studeném prostředí pociťují při poklesu teploty pod bod mrazu chladem indikovanou diurézu. Otázka tedy zůstává – proč se nám chce čůrat, když je nám zima? Není to jistě ten nejnaléhavější problém současné medicíny, ale jak si brzy ukážeme, vyplývají z něj velmi zajímavé možnosti. A odpovědi mohou vrhnout světlo na mnohem významnější záhady, jakou je třeba choroba, jíž dnes trpí 171 milionů lidí – cukrovka.
*
Ponechme nyní stranou choulostivé téma chladem indukované diurézy a obraťme pozornost k námětu nesrovnatelně vhodnějšímu k večerní tabuli, ledovému vínu – lahodnému, jedinečnému a údajně vynalezenému náhodou. Před čtyřmi sty lety žil jistý německý vinař, který se jednou rozhodl, že z chladnoucího podzimu vymáčkne ještě několik dnů, než sklidí, když tu jeho vinice zasáhly mrazy. Tak se to alespoň povídá. Když pak celý nešťastný obcházel vinohrad, spatřil, že plody jsou podivně scvrklé. Nechtěl se však s celou úrodou jen tak rozloučit, a tak si řekl, že sklidí i tak a uvidí, co z toho vzejde. Nechal hrozny rozmrznout a pak úrodu vylisoval stejně jako každý rok. Zklamalo jej však, když zjistil, že získal pouhopouhou osminu moštu. Jelikož však neměl co ztratit, vydal svůj bídný výtěžek na pospas kvasu.
Netrvalo dlouho, a vinař si uvědomil, že objevil vinařský trhák. Hotové víno bylo sladké k zbláznění. Od této první, pololegendární a dozajista náhodné sklizně se někteří vinaři na ledové víno přímo specializují, rok co rok čekají na první mrazy, aby mohli sklidit scvrklé hrozny. Jedním z mnoha ukazatelů, podle nichž se dnes víno měří, váží a hodnotí, je takzvaná stupnice cukernatosti. Běžné stolní víno se pohybuje v hodnotách od 0 do 3. Ledové víno mezi 18 až 28.
Scvrklost plodů je výsledkem ztráty vody. Z chemického hlediska není obtížné uhádnout, proč se hrozny naučily zbavovat se s nástupem mrazů vody – čím méně vody v plodu, tím méně ledových krystalků, které by mohly poničit jeho křehké membrány.
A co ten prudký nárůst koncentrace cukru? I to dává smysl. Ledové krystalky sice sestávají z čiré vody, ovšem teplota, při níž se začínají tvořit, závisí na tom, co dalšího se v daném roztoku nachází. Cokoli, co je ve vodě rozpuštěno, narušuje její schopnost vytvořit šestiúhelníkovou krystalovou mřížku. Kupříkladu průměrná mořská voda, plná soli, zamrzá až zhruba při -2°C , tedy nikoli při nulové teplotě. Necháváte si také v mrazničce láhev s vodkou? Ta obvykle obsahuje 40 % alkoholu, který ve vodě znamenitě brání tvorbě krystalové mřížky – vodka nezamrzne, dokud ji nezchladíte pod -29°C. Ale ani v přírodě voda většinou nezamrzá při nule, poněvadž obsahuje stopové minerály a další nečistoty, které bod mrazu snižují.
Cukr je stejně jako alkohol přirozené nemrznoucí činidlo. Čím vyšší obsah cukru v roztoku, tím nižší bod mrazu. (Nikdo neví o vztahu cukru a mrazu víc než potravinoví chemici společnosti 7-Eleven, kteří měli za úkol vyvinout ledovou limonádovou Slurpee bez cukru. Běžná Slurpee je tekutá právě díky cukru, který jí nedovolí úplně zmrznout. Takže když u 7-Eleven vyvíjeli dietní Slurpee bez cukru, vyráběli zprvu jen jednu dietní kostku ledu za druhou. Podle tiskového vyjádření společnosti trvalo dvě desetiletí, než její výzkumníci představili světu Slurpee, v níž cukr nahrazovala umělá sladidla a nestravitelné cukerné alkoholy.) Takže když hrozny při první známce mrazů hodí vodu přes palubu, chrání se vlastně hned dvakrát – zaprvé si sníží obsah vody a zadruhé zvýší cukernatost ve vodě, která zbude. Díky tomu dokáží přestát studenější období, aniž by zmrzly.
Eliminace vody jako obranný prostředek proti chladu? To je až podezřele podobné chladem indukované diuréze. A vyšší obsah cukru? I to už jsme někde slyšeli, že ano? Ale než se vrátíme k cukrovce, uděláme si ještě jednu zastávku – v říši zvířat.
Tento text je úryvkem z knihy
Sharon Moalem: Zdraví zabíjí: Proč potřebujeme nemoci
O knize na stránkách vydavatele
*
