Student World

Zlato je v zemích EU osvobozeno od DPH, kupující nad jeho cenu zaplatí obvykle pouze nevelkou marži zprostředkovateli transakce – a těch je u nás celá řada. Investor může volit různé slitky nebo mince vydávané solidními institucemi, s nimiž získá i příslušný certifikát o pravosti.

Liberální vztah k obchodování se zlatem není samozřejmostí ani v demokratických režimech a můžeme se z něj těšit až od relativně nedávné doby. Např. ve 30. letech americká administrativa prezidenta Roosevelta vlastnictví investičního zlata občanům USA prostě zakázala a nařídila povinný výkup.

O zlato se ale můžeme zajímat nejenom jako investoři, je to celá fascinující věda i sama o sobě.

Na naše otázky odpovídá JUDr. Ing. Bohumil J. Studýnka, CSc. V minulosti byl generálním ředitelem GE pro Česko a Slovensko či výkonným ředitelem Deutsche Bank AG Praha. Z hlediska zlata je důležité jeho angažmá v ČNB, kde měl v letech 1984-1989 na starosti mj. správu tzv. vládní devizové rezervy (tj. včetně zlata ukládaného na trzích). O zlatě především se zřetelem k jeho investiční hodnotě napsal dvě knihy a řadu odborných článků.

Co je na zlatě vlastně tak cenného, když je (nebo až donedávna bylo) vlastně úplně k ničemu?

Důvodů je celá řada a podrobněji vypočítané je najdete v každé lepší učebnici ekonomie. Část důvodů je historických. Zlato je navíc dobře přenosné, chemicky stabilní, neoxiduje se. V tom má výhodu třeba proti stříbru. Je neomezeně dělitelné (na rozdíl třeba od diamantu, který sice můžete rozřezat, ale nezachová si přitom stejnou hodnotu). Je ho omezené množství, nicméně ne zase tak málo, aby to brzdilo směnu. (To je zase nevýhoda platiny.)

Když jsem v roce 2005 psal svoji knihu Zlato, bylo na světě v oběhu zhruba skoro 200 000 tun zlata (počítáno hypoteticky jako veškeré, které kdy spatřilo lidskou ruku). To si můžete představit jako krychli o hraně 22 m. Je to tedy opravdu omezené množství. Pokusil jsem se to vyjádřit i obrázkem – tím, jak titěrně by tato zásoba vypadala třeba před Eifelovou věží.

Zmiňujete, že zlato je stabilní, takže ho z oběhu neubývá (pomineme-li třeba zakopané poklady nebo náklady utopené na dně moře). Jenže neustále se těží zlato nové. Vysoká cena zlata a technologický pokrok nadto vedou k tomu, že je možné a rentabilní těžit na celé řada nových lokalitách. Nezpůsobuje tedy i toto obdobu inflace?

Protože se v byznysu kolem zlata nějaký čas již přímo nepohybuji, nebudu zde uvádět přesná čísla o aktuální světové těžbě. Je pravda, že dnes se již vyplatí těžit zlato třeba i tam, kde nejsou žádné viditelné zlaté žíly a zlato je rozptýleno v hornině v podobě mikroskopických čáteček. Nicméně zlata stále nepřibývá tempem větším než zhruba 1 % celkového objemu ročně. Srovnejte si to s deklarovaným inflačním cílem centrálních bank. (I když peníze můžete investovat, zlato v bankovním sejfu nebo zakopané na zahrádce se vám neúročí.)

Fakt, že cena zlata tak strmě stoupá, ale ukazuje, jak málo dnes obyčejní lidé i profesionální investoři věří ničím nekryté papírové měně. Asi netřeba dodávat, čím to je (obrovské státní dluhy, hrozba bankrotů a inflace…). Hodnota zlata je naopak opravdu univerzální. Mnozí američtí vojáci při operaci Pouštní bouře v Perském zálivu měli do uniforem našity zlaté mince nebo malé certifikované slitky. Za zlato si zkrátka dokážete koupit vodu i tam, kde skoro žádná není…

Jak se díváte na možnost, že podobně jako centrální banky ředí měnu „tištěním“ nekrytých peněz, mohou něco podobného provádět i se zlatem?

Samozřejmě, že padělání zlata a prodej různých slitin deklarovaných jako čisté zlato je pro podvodníky dobrý byznys, to se ale týká transakcí někde na bazaru nebo v rizikových zemích.

To, že někde v bankovních trezorech je zlato jen „na papíře“, eventuálně nějak „ředěné“, bylo spikleneckou teorií už v 70. a 80. letech minulého století, kdy se tvrdilo, že z největší americké úložny zlata (Ford Knox) bylo několik tun ve skutečnosti ukradeno. Nicméně bankovní zlato podléhá celému komplexnímu systému certifikátů, proto bych v jeho pravost věřil. I když je tedy pravda, že v minulosti by nás také nenapadlo, že by banky prováděly byznys, k němuž došlo v souvislosti se sub-prime hypotékami a různými pochybnými deriváty.

Jak se díváte na možnost padělání zlata s použitím kovů těžších než zlato?

Padělatelé prodávající zlato na bleším trhu sotva budou používat tak sofistikované a technicky náročné metody. Jinak nejsem fyzik ani chemik, takže nevím, jak by bylo náročné do zlata „zabalit“ třeba osmium a kolik by tím padělatel vlastně ušetřil. Nedává to ani smyl jako ekonomicko-technologicko-cenové konání. Důvěra ve zlato dnes je důvěrou v řádné trhy, jejich certifikované účastníky a společenský řád vůbec.

Výnosnost padělání asi záleží hlavně na tom, jak by ta cihla byla velká…

… 

Jak vůbec probíhá takový obchod, když např. Čínská národní banka nakupuje zlaté rezervy od amerického FEDu? Zlato se fyzicky převáží, nebo se někde ve Ford Knox vymění klíčky od trezoru?

… 

Zlato se používá i v celé řadě technologických procesů. Ovlivňují cenu zlata např. požadavky elektronického průmyslu?

… 

Ze statistických dat vyplývá, že hlavní poptávku po zlatě ovšem negenerují investoři, ale šperkařský průmysl…

… 

A zlaté mince? Mají hodnotu jen zlata, nebo i navíc sběratelskou pro numismatiky?

…

Dějiny padělatelství

Již nálezy mincí z antického období ukazují, že se tehdejší podvodníci snažili o padělání dražšího kovu levnějším. Postříbřené mince z té doby jsou zajímavé hned z celé řady ohledů, mj. i proto, že vyvolávají otázky o tehdejších znalostech elektrochemie. Proti padělání zlata ovšem stojí jeho obrovská hustota. Ostatně opět už z antiky je známo, jak Archimédes odhalil, že koruna syrakuského vladaře Hierona II. nebyla vyrobena z čistého zlata, ale z jeho slitiny se stříbrem – prostě ji ponořil do vody.

Zlato má větší hustotu než většina kovů (i než třeba olovo). Např. platina je sice těžší, ale zato dražší, tudíž pro padělání nevhodná. Přesto existují prvky, které jsou současně těžší či srovnatelně těžké i levnější (uran, iridium, osmium). Zlato by tedy mohlo být paděláno tak, že jádro cihly by se vyrobilo z těžšího kovu (a něčím lehčím „dorovnalo na správnou hustotu“) a obalilo zlatem. Nešlo by o slitinu, čili podvod by nebylo možné odhalit ani analýzou povrchu.

Zlaté cihly s vnitřkem plněným uranem v bankovních rezervách centrálních bank by se daly hned z řady důvodů označit jako opravdu toxické aktivum. Padělání by ovšem šlo odhalit jinými fyzikálními metodami, a to i nedestruktivně, bez fyzického rozřezání cihly.  

Úplná verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-Businessworld 7-8/2011.

Toto číslo právě přichází na stánky.

autor Pavel Houser