Historie Blízkého východu a v podstatě celého Středomoří je do značné míry historií suchých klimatických výkyvů, které každých několik století uvádějí do pohybu migrace nomádských kmenů a ničí říše rozvrácené vnitřními spory. První velká globalizační vlna končí někdy v 25. století před Kristem, kdy se dříve průchozí oblasti, kde muly, osli či koně nalézali potravu a vláhu, mění v pouště. Pro obchod budou opět otevřeny po mnoha staletích, kdy zdomácní odolný velbloud. Podobná situace kolapsu propojeného světa se bude odehrávat zhruba ve 12. století před Kristem a v 7. století naší éry.
K vůbec největšímu materiálnímu, organizačnímu i duchovnímu propojení tehdejšího světa dochází v několika stoletích kolem roku 0. V egyptských dílnách byly z té doby nalezeny korálky z Vietnamu a Malajsie. Řekové dováželi kvalitní ocel až z Číny. Prospektoři a obchodníci se zlatem se odvažovali mezi divoké Skythy na sibiřské pláně. Gigantických rozměrů dosáhl obchod nejenom se slonovinou, ale dokonce s živými slony z horního Egypta a Súdánu. Lodě měly únosnost až 4 200 tun, takže římský Panteon bylo možné podepřít šestimetrovými sloupy z šedé žuly z Mons Claudianus v egyptské poušti. Mramory různého druhu se vozily sem a zase tam napříč Středozemním mořem. Dokonce bylo možné rozmontovat a přenést celé chrámy. Na centrální trh s otroky na ostrově Delos bývalo přiváženo až deset tisíc otroků denně!
Ale podobně univerzálně se šířilo náboženství i kultura. V helénské době je jménem známo asi 1 100 spisovatelů, z nichž mnozí, např. Lukianos, působili ve vzdálených provinciích jako byla Sýrie či Egypt. V literatuře se objevují „boratovské“ parodie toho typu, že hlavní postava mluví indickou řečtinou. Literární kritik Petronius přehlíží tehdejší produkci a konstatuje, že díky ní víme všechno o pirátech a nic o životě.
Značkový obsidián
Jenže i helénský a římský globalizační vrchol končí ve vnitřních sporech a pod nájezdy barbarů a společnost se opět propadá do temných století. Jaké mají pravěké a antické globalizační vlny společné rysy? Především lidstvo doprovází tak dlouho, jak jen dohlédneme do minulosti, touha po zvláštních věcech z ciziny. Typicky se jedná o tři druhy zboží – o drahé a ozdobné kameny, o koření a léky a kupodivu o exotická zvířata.
Některým preferencím ani pořádně nerozumíme. Středomořské vulkanické ostrovy jsou poměrně bohaté na černé, vulkanické sklo – obsidián, ze kterého se zhotovovaly dlouhé, kamenné čepelky. Největší popularitu získal ušlechtilý obsidián z ostrova Melos, jehož těžba začala před osmi tisíci lety a pokračovala dalších šest tisíciletí. Obsidián z Melu byl nalezen na řadě velice vzdálených míst. Zdá se, že by jej bylo mnohem snazší nahradit domácí surovinou, ale jednalo se o prestižní, značkové zboží. Pochopitelně vždy zůstává možnost, že právě tento obsidián měl nějaké významné magické či technologické vlastnosti, ale třeba Homér nemluví o magii, ale o tom, že krásné věci lidi přitahují. Hlavním důvodem dálkového obchodu s luxusním zbožím bylo to, že předměty se lidem líbily a koření jim chutnalo.
Globalizační periody obvykle znamenají vrchol nějaké civilizace. Trvají několik staletí a končí rozpadem obchodu a kulturní výměny buď z klimatických důvodů anebo po velkých válkách a migracích. Samotný kolaps může mít celou řadu průběhů. Někdy jako v Egyptě či Heladě skončí prostým zchudnutím místního obyvatelstva, které pak žije dál jako vždycky, ale bez luxusních výrobků. Není to bezbolestný proces, protože i v tomto případě dochází k výměně elit a tedy vnitřním sporům, které zasahují celou společnost.
Podstatně horší je jako u některých středomořských ostrovů situace společností závislých na dovozu potravin a palivového dříví, anebo naopak u exportních center, jako byl ostrov Rhodos, které byly orientovány na vývoz jednoho typu zboží, v tomto případě skleněných výrobků a musely dovážet skoro vše ostatní. V tomto případě vede deglobalizační vlna k sociálnímu kolapsu, vylidnění území i opouštění kdysi rozvinutých měst, jakých na území severní Afriky, Blízkého východu i Středomoří nalézáme celé stovky.
Chvíle po zlatém věku
Vcelku se dá říct, že v historii západní civilizace existovaly samozásobitelské zemědělské oblasti, které od venkovního světa skoro nic nepotřebovaly, ale také se příliš nerozvíjely. Naproti tomu u městských států a větších říší vnímáme vždypřítomný hlad po exotickém zboží z ciziny i po potřebě výměny kulturních podnětů a náboženských nauk. Je to víc než ekonomika, je to psychologický postoj. Po nějaké době však ze sociálních i environmentálních důvodů dochází k recesi a deglobalizaci. K přerušení toků zboží může dojít zcela nečekaně během pár měsíců následkem války, zemětřesení či moru anebo náhlým opuštěním města dlouhodobě zužovaného suchem. Pokud je globalizačně provázaná civilizace alespoň rámcově potravinově a energeticky soběstačná, tak na čas zchudne, ale přežije. Jinak zaniká, či je nucená provádět zoufalé kroky ke své záchraně.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek: Archeus – Fragment radostné vědy o trpaslících
Dokořán 2010
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
Další úryvek: Města umírají podobně jako lidé
