Při pohledu na článek v LN z 20. 3. 2015 (LN+, str. 3: Otec uměl využít šťastné náhody) jsem sice ještě nevěděl, kdo je na ilustrativní fotografii, leč věděl jsem, že Jaroslav Heyrovský, o kterém se tam psalo, to není zcela určitě. K přesně stejné záměně ostatně došlo i v časopise Týden 10. 12. 2009.
V obou případech však text pravil, že to je Jaroslav Heyrovský ve Stockholmu v r. 1959. Nejspíš tedy má příslušná zdrojová databanka u fotografie chybný popisek. A dokud nedojde k veřejnému opravení, tak se ta chyba bude recyklovat ad infinitum – a nakonec i po něm. Nicméně, k této chybě by nemohlo dojít, kdyby bylo došlo na můj průkopnický návrh (viz tento článek), aby Heyrovský byl na některé české bankovce (v minulosti měli přírodovědce na bankovkách třeba v Německu, Rakousku, či Itálii), neb pak by národ jeho podobu znal. Např. v Německu na bankovce 200DM byl Paul Ehrlich společně se vzorcem svého antiluetika salvarsan; Ehrlich a Ilja Iljič Mečnikov sdíleli v r. 1908 Nobelovu cenu za rozvoj imunologie.
Fotografie zveřejněná v LN z 20. 3. 2015 a v časopise Týden z 10. 12. 2009, s popisem, že to je Jaroslav Heyrovský ve Stockholmu v r. 1959.
Protože se v článku v LN připomínaly i různé zákulisní problémy, ba až manévrování kolem návrhů na Nobelovy ceny, stojí pro doplnění za zmínku, že třeba Albert Einstein ji dostal za jiné své výsledky (vysvětlení fotoelektrického jevu), nikoliv však za teorii relativity. Důvodem bylo, že jeden člen Nobelovského výboru byl jejím zásadním odpůrcem. A za zmínku stojí i ‚urban legend‘, proč Alfred Nobel nezařadil mezi oceňované obory matematiku. I zde totiž mělo dojít na princip Cherchez la femme, a tou ženou měla být krasavice, co před Nobelem měla dát přednost jednomu významném švédskému matematikovi té doby. Jsou však i racionálnější výklady Nobelovy volby oborů.
A nakonec i u Heyrovského ceny existuje jedna zajímavá ‚urban legend‘. Když už se schylovalo k udělení, byl do Československa vyslán jako inspektor indický nobelista Chandrasekhara Raman (původce Ramanovy spektroskopie), by namístě ověřil, zda i slovenská chemická obec věc podporuje. Na Heyrovského objev totiž později navázal i slovenský fyzik Dionýz Ilkovič, který pro jeho popis odvodil tzv. Ilkovičovu rovnici. Nicméně ten byl v Čechách i na Slovensku chápán jako jeden z řady Heyrovského žáků (v roce objevu polarografie bylo Dionýzovi patnáct), a tak Raman mohl potvrdit, že myšlenka Heyrovského ceny se v čs. chemické obci těší univerzálnímu souhlasu. Posléze mohu dosvědčit, že v Japonsku se (velmi okrajově) můžete setkat s názorem, že cenu mohl sdílet Masuzo Shikata, který po studiích na Tokijské imperiální univerzitě vyrazil na zkušenou do Berlína, tam se dozvěděl o objevu polarografie, přemístil se do Prahy, a v období 1923-4 se s Heyrovským podílel na konstrukci přístroje pro automatický záznam polarografických křivek, což už byla samozřejmě sice důležitá leč návazná výzkumná aktivita. No, a o setkání s čínským (ČLR) polarografistou akademikem Erkang Wangem na Tchaj-wanu (a jinak držitelem československého CSc – získaným v padesátých letech v Heyrovského ústavu) až zas někdy jindy.
Leč zpět k úvodní otázce, kdo na té fotografií být může. Zkusil jsem verzi, že popiska není úplně špatně, a prošel nobelisty začínající na písmeno H. Podle podoby na belgické známce z r. 1987 by dost seděl Belgičan Corneille Heymans, který cenu získal v r. 1939 (zpětně za rok 1938), a sice v oboru fyziologie a lékařství za své studium regulace obsahu kyslíku v krvi.
Belgická známka z r. 1987 – Corneille Heymans, laureát Nobelovy ceny za rok 1938.
A jak s Nobelovými cenami občas interferuje moc, tak v tom stejném roce 1939 sice cenu za lékařství obdržel Němec Gerhard Domagk za objev sulfonamidů proti bakteriálním infekcím (preparát vyzkoušel úspěšně na své dceři, které hrozila amputace ruky kvůli zánětu). Leč nacistický režim ho přinutil cenu odmítnout, takže ji mohl převzít až v r. 1947 (cena za účinnější penicilin byla mezitím v r. 1945 udělena trojici Fleming, Chain a Florey).
Nobelova cena byl tehdy v Německu na indexu jednak kvůli jejím laureátům židovského původu, ale i kvůli ceně za mír, kterou v r. 1935 dostal pacifista Carl von Ossietzky. Ten byl v té době ve špatném zdravotním držen jako vlastizrádce v koncentračním táboře. Cenu převzít nemohl – dostal se sice ven z tábora ale byl dál pod dohledem Gestapa. Poměrně záhy pak zemřel na tuberkulózu (v r. 1992 německá justice došla k závěru, že rozsudek nad vlastizrádcem z r. 1931 stejně zůstává v platnosti). V lednu 1937 pak oznámil führer edikt zakazují do budoucna Němcům přijmout kteroukoliv z Nobelových cen. Válka se nakonec podepsala na tom, že i Corneille Heymans mohl svou Nobelovskou přednášku proslovit také až v r. 1945 (době by odpovídal i design mikrofonu), tehdy mu bylo 53. ‚Urban legend‘ praví, že cenu by po právu měl sdílet Španěl Fernando de Castro, na jehož práce navazoval. Leč věc se projednávala v době španělské občanské války a mezi členy Nobelovského výboru mělo padnout: Ví vůbec někdo zda ten de Castro je ještě naživu? De Castro občanskou válku sice přežil, ale stejně pak nějakých deset let nemohl plně zastávat své profesorské místo.
Ve srovnání s de Castrem zasáhla válka do života Heyrovského přece jen méně, v r. 1945 byl sice nepodloženě obviněn z kolaborace a byl mu znemožněno přednášet – jeden z jeho inkvizitorů vstoupil do historie tím, že později měl zprivatizovat fakultní drahé kovy a zmizet s nimi do ciziny. Po očištění svého jména se však Heyrovský už plně věnoval budování Polarografického ústavu mimo UK, později začleněného do ČSAV. K odpovědi de Castrovi na blahopřání k ceně Heymans přiložil foto svého portrétu, který též upomíná na tu domnělou fotografii Heyrovského. Heymans graduoval na univerzitě v městě Ghent v belgickém Vlámsku a v r. 1930 zde po svém otci převzal místo profesora farmakologie. Takže ten ilustrativní obrázek vlastně nebyl tak daleko od věci, neb taktéž aspoň dokládal, že jablko nepadá daleko od stromu.
U každé Nobelovy ceny existují stories behind the story, zvláště dnes kdy ještě více platí: Mnoho povolaných, málo vyvolených. A tak také existuje i opak – stories behind Nobel no-story. Česko bohužel má takovou no-story v případě nedávno (2012) zesnulého Antonína Holého, který by svou přípravou antivirotik do nobelovské třídy patřil. U nás trvalo kolem patnácti let, než se začalo uvažovat o nějakých aktivních krocích stran Nobelovy ceny, což ovšem bývá tažení na mnoho let. Těch promeškaných patnáct let souvisí i se subjektivními faktory, a ty zase i s tím, že za sametového chaosu se zrodil nesmyslný nápad rozkulačit jeden velký a produktivní ústav, ale o tom taky až zas někdy jindy. Tažení za Nobela pro Holého začalo až po výzvách prof. Evy Sykové a dalších lékařů, leč času už tehdy bylo málo. Pritom Holý a jeho belgický spolupracovník Erik De Clercq prokázali účinnost proti HIV viru už v r. 1985.
V každém případě je to prohra české vědy, ke které dojít nemuselo. Někdy je snaha to vysvětlovat tím, že Nobelova cena nemůže být za patenty. Jenže dnes je standardní postup publikovat jak ve vědeckých časopisech tak patentovat (fakticky je to povinnost vyžadovaná institucemi na svých zaměstnancích – instituce mívá totiž z úspěšných patentů výrazně větší výnos než její zaměstnanec, co je vytvořil). To dobře ilustruje příběh jednoho ze tří loňských laureátů za objev modrých LED diod, posledního z abecední trojice Akasaki, Amano a Nakamura. Nakamura pracoval ve firmě Nichia, kde objevil, jak zhotovit řečenou diodu na bázi nitridu galia. Firma mu vyplatila jen zcela symbolickou částku (až dosud běžná japonská praxe – jako velmi ceněný bonus se přidává pochvalné foto na firemní nástěnce) a přistoupila k masové produkci, což jí přineslo i masivní zisky. Po čase se ale Nakamura zachoval zcela nejaponsky, a začal se s firmou soudit. V první instanci soud rozhodl, že odměna pro vynálezce skutečně má nějak reflektovat výnos pro firmu a přiřkl Nakamurovi částku 180 miliónů dolarů (což bylo právě miliónkrát více než ta symbolická odměna), po odvolání to pak kleslo na 9 miliónů dolarů. Pro srovnání – pro Nakamuru, který má dnes kolem stovky patentů, znamenala ta loňská Nobelova cena jen jednu třetinu z přibližně jednoho miliónu dolarů. A nakonec, patent měl i Jaroslav Heyrovský – s Shikatou na ten automatizovaný polarograf, pravda nijak moc výnosný.
A nakonec skutečné foto Jaroslava Heyrovského, se švédským králem Gustavem Adolfem VI. ve Stockholmu 10. 12. 1959.
Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenova věda a nanotechnologie, ale v seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika.
