S důsledky skupinového konformismu (a podléhání autoritám) se setkáváme i v běžném životě. Začnou-li například kolegové v práci pomlouvat nepřítomnou kolegyni, která je shodou okolností naší dobrou přítelkyní, nemůžeme vyloučit, že zůstaneme jako pěna (zejména zapojí-li se vedoucí oddělení). Specifickým a dosti neblahým důsledkem skupinového konformismu může být i neposkytnutí pomoci. Sociální psychologové v této souvislosti mluví o syndromu Kitty Genoveseové, ženy, jež byla před pár desítkami let ubodána nožem. Na tom by bohužel v moderním velkoměstě – jedná se o New York – nebylo nic neobvyklého, kdyby 38 sousedů oné nešťastnice nepřišlo k oknům a nesetrvalo tam půl hodiny, dokud útočník nezasadil poslední ránu. Mezi 38 dospělými osobami se nenašla ani jedna, která by jí přispěchala na pomoc. Dokonce nikdo ani nezavolal policii. Proč? Třeba si řeknete, že byli rozespalí a že pořádně nechápali, co se děje. Přijetí tohoto výkladu by jistě působilo chlácholivě, jenomže řada pokusů, např. s fingovanými dopravními nehodami, kdy řidiči za bílého dne projíždějí nevšímavě kolem, nás přesvědčuje o tom, že zakopaný pes leží někde jinde.
Nutí nás to, abychom si (opět) položili některé otázky. Jsou lidé ve velkém městě necitliví k utrpení jiných? Staly se pro ně katastrofy a zločiny něčím tak všedním? Odpověď na uvedené otázky, především pak na tu poslední, zní patrně ne. Svědkům vraždy Kitty Genoveseové nebylo vůbec lhostejné, co se děje, byli naopak zděšeni. Proč tedy něco nepodnikli? Američané Latané a Rodinová provedli sérii experimentů, jimiž chtěli potvrdit hypotézu, že velký počet svědků zdržuje každého jednotlivce od toho, aby poskytl pomoc. A jejich pokusy přinesly jednoznačné výsledky. Ačkoli to působí na první pohled nelogicky, lze neposkytnutí pomoci skutečně považovat za akt konformismu. Uvidíte-li na liduprázdné ulici někoho ležet se zlomenou nohou, patrně vám svědomí nedovolí, abyste se u něho nezastavili a nepomohli mu. Bude-li však kolem zraněného postávat hrozen lidí, je docela pravděpodobné, že si řeknete: ”O toho už je postaráno a já mám naspěch.”
Tento předpoklad byl mj. potvrzen jedním z experimentů Lataného a Rodinové. Hlavní roli v něm hrála ”žena v tragické situaci”. Experimentátorka poprosila studenty o vyplnění dotazníku a odešla do sousední místnosti s tím, že se za chvíli vrátí. Když uplynulo pár minut, začala znenadání křičet, že si zlámala nohu. Účelem experimentu bylo zjistit, zda a v jakém počtu zkoumané osoby přispěchají na pomoc. Z těch, co vyplňovali dotazník sami, přišlo ”zraněné” pomoci 70 %, kdežto z těch, kteří pracovali ve dvojici, pouhých 20 %. Uváděný pokus tedy prokázal, že přítomnost dalších osob často zamezí vlastnímu činu. Stejné výsledky přineslo i fingování dopravních nehod. Zatímco na frekventovaných silnicích zastavil jen málokdo, na okresních cestách, kde projede jedno auto za hodinu, bylo takové chování výjimkou.
Pokud vzhledem k většímu počtu svědků nějakého neštěstí nedojde k poskytnutí pomoci, hovoří sociální psychologie o difúzi odpovědnosti, která ”měla na svědomí” i smrt Kitty Genoveseové. Člověk ovšem není taková bestie, jak by se mohlo zdát. Kdyby bývala tato Američanka nahlas vykřikla jméno některého se sousedů, je téměř jisté, že by tento konkrétní člověk přinejmenším přivolal policii. Poznatky sociální psychologie o difúzi odpovědnosti lze tedy dobře využít i v praxi. Pokud si vyvrknete kotník a zůstanete ležet bezvládně na chodníku, nezačněte spílat shromážděným ”čumilům”, ale ukažte na jednoho prstem a požádejte jej o pomoc.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jan Kosek: Člověk je (ne)tvor společenský, Argo a Dokořán, Praha 2004
http://www.dokoran.cz/index.php?Clovek_tvor_spolecdensky_netvor&p=book.php&id=134
