Pád Konstantinopole do tureckých rukou známe asi hlavně z románu Pád Cařihradu od Miky Waltariho. V edici Kolumbus vyšla také kniha britského historika Stevena Runcimana, jedná se však už přece jen o dílo starší.
Tedy nyní několik zajímavostí k tématu z knihy aktuální (viz zdroj níže):
– Kontantinopol byla zralá k pádu už na počátku 15. století, kdyby jí život neprodloužila porážka Osmanů od Timura a následný (dočasný) rozpad jejich říše. Teprve kolem roku 1450 dokázala osmanská říše více-méně obnovit své někdejší hranice. Centrum říše se v té době přesunulo z Anatolie do Evropy (Rumelie, kde stálo i turecké hlavní město Edirne). Právě Konstantinopol od určité chvíle bránila efektivnějšímu spojení Malé Asie a evropských provincií – Malá Asie byla stále ještě „zásobárnou“ vojáků pro tažení na Balkán.
– Zajímavé je, že v roce 1453 Konstantinopol ještě stále chránily především hradby, které na počátku 5. století nechal vybudovat císař Theodosius. Naopak předcházející „užší“ hradby Kontantinovy byly již v troskách. Theodosiovy hradby byly nicméně koncipovány pro milionové město, na konce byzantského období měla Konstantinopol již jen asi 50 000 obyvatel. Celá řada oblastí ve městě se změnila v neobydlené sutiny nebo olivové sady, souvisle bylo osídleno již jen několik enkláv. Hradby sice byly možná největším opevněním, které tehdy v Evropě stály (měly příkop a zdi ve třech řadách, někde až do výšky 20 metrů, poslední zeď byla 5 metrů silná a vybavená věžemi), nicméně na jednoho obránce (výrazně pod 10 000 vojáků) připadal příliš velký úsek.
– Jedním z faktorů úspěchu Osmanů před Konstantinopolí bylo přetažení jejich lodí do zálivu Zlatý roh po suché zemi. Podobnou strategii zkoušeli Turci i v polovině 16. století proti Rusku. Tehdy pomáhali povolžským chanátům, přičemž ovládali ten krymský. Pomoc Kazani a Astrachani se proto přetahovala mezi Donem a Volhou. To ovšem nebylo příliš efektivní a Osmani proto uvažovali, že by zde nechali vykopat průplav, což by dopravu výrazně usnadnilo. Nakonec se ale tato akce ukázala příliš náročnou a hlavně vzhledem k logistice nedokázali Turci pádu Kazaně zabránit. Říše byla v té době již příliš velká, aby dokázala zasahovat na více hraničních frontách současně. Průplav mezi Volhou a Donem vznikl až mnohem později…
– Mimochodem, vzestup islámské říše dává autor do souvislosti spíše se súfijským islámem a dervišskými řády nebo sektami přímo kombinujícími islám a pravoslaví. V době Mehmeda II. a dobytí Konstantinopole se již však namísto těchto směrů stávala oporou říše sunitská ortodoxie (byť i tak možné relativně volnější, než co by znamenalo ortodoxní v Damašku či Káhiře). Osmanská říše sice do sebe v té době integrovala cizí podněty, ovšem už šlo spíše o vojenské apod. technologie. Nasazení děl rozhodlo jak o osudu hlavního města Byzance, tak pomohlo Osmanům později porazit i těžkou jízdu egyptských mamlúků (která předtím triumfovala i nad Mongoly).
– A na závěr trochu virtuálních dějin. Je představitelný scénář, že Konstantinopol by se ubránila, ať už v důsledku účinnější pomoci z Benátek, Janova či dalších západních států nebo z jiných důvodů? Takový scénář je krajně nepravděpodobný. I kdyby k němu ale došlo, město už stejně bylo jen enklávou uvnitř Osmanské říše a předurčené k pádu…
Zdroj: Petr Štěpánek: 1453: Pád Konstantinolole – zrod Instanbulu, Triton, Praha 2010
Poznámka: Jak se vám líbí Waltariho Pád Cařihradu v porovnání s Egypťanem Sinuhetem a Tajemným Etruskem?
