Téma dvojníka, alter ega, bytosti, která je částečně jedním a částečně „tím druhým“, je pro literární mysl neodolatelná a obyčejně bývá líčena jako zlověstná předzvěst smrti nebo katastrofy. Někdy, jako například v Poeově povídce „William Wilson“, je dvojník viditelnou a hmatatelnou projekcí špatného svědomí, jež je stále nesnesitelnější, až se oběť nakonec na svého dvojníka vrhá s vražednými úmysly a shledává, že pobodala sama sebe. Někdy je dvojník neviditelný a nepostižitelný, například v Maupassantově povídce „Horla“, ale i toto alter ego zanechává známky své existence (pije v noci vodu z lahve apod.).
I Maupassant v době psaní této povídky často vídal svého dvojníka, svůj autoskopický obraz. Jak se zmínil jednomu příteli: „Po návratu domů téměř pokaždé vidím svého dvojníka. Otevřu dveře a uvidím se sedět v křesle. Sotva ho spatřím, hned vím, že je to halucinace. Ale není to pozoruhodné? Kdybyste neměl chladnou hlavu, nebál byste se?“
Maupassant tehdy trpěl neurosyfilidou. Když nemoc ještě více pokročila, přestal poznávat svůj obraz v zrcadle: uklonil se a snažil se potřást si s ním rukou.
Trapičská a zároveň neviditelná bytost jménem Horla je možná inspirována právě autoskopickými prožitky, ale přesto s nimi nemá mnoho společného. Stejně jako William Wilson a Goljadkinův dvojník z knihy F. M. Dostojevského je součástí literárního žánru známého jako gotický román, jenž vzkvétal od konce 18. do počátku 20. století a v němž je přízračný dvojník často přítomen.
Ve skutečném životě však heautoskopičtí dvojníci tak zlovolní být nemusejí, a to navzdory krajním případům, o nichž informovali Brugger a další. Orrin Devinsky měl pacienta, jenž trpěl heautoskopií v souvislosti se záchvaty ze spánkového laloku a popsal svému lékaři následující příhodu: „Bylo to jako sen, ale nespal jsem. Najednou jsem asi metr a půl před sebou spatřil sám sebe. Dvojník sekal trávu, což jsem v tu chvíli měl dělat já sám.“ Těsně před záchvaty pak zažil ještě více než deset takových epizod a vedle nich i řadu dalších, jež se záchvatovou aktivitou nijak zjevně nesouvisely. Devinsky a jeho kolegové ve své práci z roku 1989 píší:
Jeho dvojník je vždy průhledný, je to celá postava, o něco menší než on. Často mívá na sobě jiné oblečení než pacient a nesdílí jeho myšlenky ani emoce. Dvojník se obyčejně zabývá nějakou činností, kterou by měl pacient, jak cítí, sám dělat. Pacient říká: „Ten chlápek je moje špatné svědomí.“
…
Vtělenost se jeví jako ta nejjistější věc na světě, jako jediná nezvratná skutečnost. Sami sebe vnímáme jako bytost vsazenou do našeho těla a toto tělo jako něco, co patří nám a jedině nám: díváme se tudíž na svět svýma očima, chodíme po vlastních nohou, k pozdravu podáváme své vlastní ruce. Máme také dojem, že vědomí je v naší hlavě. Dlouho se mělo za to, že tělesný obraz či tělové schéma je trvalá a neměnná součást našeho vědomí, která je do jisté míry pevně nastavena a z velké části udržována a potvrzována nepřetržitou proprioceptivní zpětnou vazbou z kloubních a svalových receptorů polohy a pohybu končetin.
Proto vzbudili Matthew Botvinick a Jonathan Cohen všeobecný úžas, když v roce 1998 dokázali, že za náležitých podmínek může člověk mylně pokládat gumovou ruku za svou vlastní. Schováte-li v rámci pokusu ruku pod stůl, přičemž ta gumová je viditelně umístěna před vámi a obě jsou zároveň hlazeny, vznikne přesvědčivá iluze, že gumová ruka patří vám, ačkoli moc dobře víte, že to není pravda – a že pocit hlazení je lokalizován v tomto neživém, byť realisticky vypadajícím předmětu. Když jsem se díval „očima“ robota, sám jsem zjistil, že to, že něco víte, vás v nějaké takové situaci iluze nezbaví. Mozek dělá, co může, aby uvedl v soulad všechny smysly, ale vizuální informace tu hmatovou „přetrumfne“.
Švédský badatel Henrik Ehrsson vypracoval velkou škálu takových iluzí. Použil k tomu velmi prosté vybavení – videobrýle, figuríny a gumové paže. Narušil obvyklou jednotu hmatu, zraku a propriocepce a u některých lidí tím vyvolal zvláštní prožitky. Subjekty byly přesvědčeny, že se jejich tělo smrštilo nebo naopak enormně narostlo nebo že si ho dokonce vyměnili s někým jiným. Sám jsem jeho stockholmskou laboratoř navštívil a při řadě pokusů to zažil na vlastní kůži. Při jednom experimentu jsem byl přesvědčený, že mám třetí ruku, v jiném se mi zdálo, že jsem se vtělil do půlmetrové panenky, a když jsem se podíval „jejíma“ očima skrze videobrýle, všechny normální předměty v místnosti mi připadaly obrovské.
Z toho všeho je patrné, že reprezentaci těla, již vytváří mozek, lze často oklamat už pouhým promísením vstupních informací z různých smyslů. Jakmile vám zrak a hmat poskytnou určité, byť absurdní údaje, ani celoživotně stálá propriocepce a tělové schéma nemusejí být s to se jim ubránit. (Někdo těmto iluzím odolává lépe, jiný hůře, a je možné, že tanečníci nebo sportovci, tedy lidé s mimořádně dobrým vnímáním prostorových souřadnic svého těla, jim podléhají méně.)
Tělesné iluze, jež zkoumá Ehrsson, zdaleka nejsou jen nějaké triky na večírek. Dokládají, že naše tělesné ego, náš pocit já, je utvářeno nejen hmatem a zrakem, ale také propriocepcí a snad i vestibulárním čitím. Ehrsson a další se kloní k názoru, že v mozku, možná i v několika jeho oblastech, najdeme „multisenzorické“ neurony, které slouží ke slaďování složitých (a obyčejně stálých a soudržných) vstupních informací. Jestliže jim v tom ovšem něco zabrání, ať už příroda nebo pokus, naše zdánlivě nenapadnutelná jistota ohledně těla a já může být v rázem ta tam.
Tento text je úryvkem z knihy: Oliver Sacks: Halucinace
Dybbuk 2013
O knize na stránkách vydavatele
