Osborneová zaznamenávala toto chování u studentů – nešlo tedy o případy vyhublých lidí, na něž můžeme občas narazit, kteří v důsledku dlouhodobého alkoholismu už jíst skoro nemohou. 16 % respondentů uvedlo, že kvůli alkoholu omezují jídlo, byť by na ně chuť měli.
Hlavní motivací byla snaha nepřibírat na váze a vyhradit si tedy „povolené“ kalorie pro alkohol – drunkorexie se vyskytovala mnohem častěji u žen než u mužů. Další důvod byl finanční, ušetřit peníze za jídlo a prostě je raději propít.
Osborneová tento zvyk odsuzuje a varuje, že drunkorexie může mít negativní kognitivní, zdravotní i behaviorální účinky: konkrétně výsledkem může být nepřekvapivě samostatný alkoholismus nebo poruchy příjmu potravy (i bez pití), rizikové sexuální chování, poruchy soustředění, cesta k dalším drogám nebo prostě fyzické poškození organismu. Protože ženy metabolizují alkohol (statisticky) odlišně než muži, větší riziko hrozí právě jim – nehledě na to, že drunkorexie je typická právě proto něžné pohlaví.
Zdroj: ScienceDaily
Pochopitelně, že text o takovém životním stylu si málokdo dovolí zakončit nadšenou pochvalou. Zbývá ovšem dodat, že v ČR je drunkorexie celkem běžná mezi pijáky piva, a zde je toto chování (dle mého názoru) celkem racionální. Spousta lidí má zásadu, že když jsou večer na pivo, nejedí. Jistěže v tom jsou asi pivařské oblasti v jiné situaci než USA, stálo by za to zjistit, jako nápoje preferovali drunkorektici Osborneové. (Jak pijáci vína a tvrdého alkoholu? Zde je asi i u nás spíše zvykem zajídat…?)
Pivní břich bývá ani ne tak výsledkem samotného piva, ale toho, že pivo vzbuzuje hlad (a obvykle se v hospodě „pivní hlad“ nezahání zrovna brokolicí). Drunkorexie tedy vyžaduje jistou sebekázeň, ale vyplatí se. Mj. lze takto získat náladu rychleji, bez toho, aby člověk musel tolik zkonzumovat. Navíc v připitém stavu jídlo často vysloveně utlumuje, namísto pokračujícího veselého hýření může člověk vzápětí usnout. Jistěže pít na lačno může mít také neblahé konce, třeba ve spojení se žaludkem…
Nakonec i utrhnout si od úst pár soust a ušetřit tím na pár loků je vlastně příkladem zodpovědného chování, kdy si je člověk vědom obchodu „něco za něco“, ne? (Zde v případě konzumace v restauraci do hry někdy vstupuje i cena nápojů vs. cena jídel, zvyklosti USA vs ČR zde asi budou dost odlišné.)
