Georgés Dumézil je pokládán za jednoho z předních znalců indoevropské mytologie. Ve své knize rozebírá mýty starých Řeků, Indů i Římanů, ovšem hlavní důraz klade na zdroje indické.
Dlužno dodat, že mnohdy není úplně jasné, o co přesně Dumézilovi jde a jeho vývody působí na spíše laického zájemce o celou problematiku dosti nejasně. V zásadě se autor snaží rekonstruovat původní indoveropskou náboženskou soustavu, a to sice na základě hledání podobností v pozdějším materiálu.
Podobně jako v případě lingvistiky, ani v případě mytologie shody evidentně nejsou náhodné. Například řecký Zeus sdílí celou řadu atributů společných s indickým Indrou. Dumézil se však dostává ke značně nesrozumitelným formulacím, kterém svým kryptickým charakterem poněkud připomínají terminologii freudovskou.
Základem, kolem kterého se vše točí, je pro Dumézila trojčlennost, a to jak v případě hlavních božských bytostí, tak i ve společenském uspořádání (rozdělení na kněží, válečníky a rolníky-pastevce) a v chápání vesmíru jako takového. Posléze konstruuje různé tabulky dvojnosti a trojnosti. Pokud jsem správně pochopil, snaží se víceméně klást rovnítka mezi mytologické hrdiny (např. Romulus a Varuna apod.), zjistit, jaký aspekt odpovídá jakému. "Rovnice", které vyjadřují jednotlivé strany archetypu, však podle mého názoru formuluje jaksi příliš natvrdo.
Dumézilovo pojetí s důrazem na Védy a indické prameny je však často kritizováno. Védy obsahují podle řady názorů již silně přítomný (snad i jazykový) substrát původního obyvatelstva indického subkontinentu. Snad jde o Drávidy či jiné tvůrce harappské kultury, bez ohledu na to však před sebou údajně nemáme vhodný vstupní materiál pro indoevropské studie. Na druhé straně se s neindoevropským obyvatelstvem setkaly i další národy – bohyně starých Řeků byly zřejmě převzaty od původního obyvatelstva řecké pevniny (Pelasgové?) a mínojské Kréty. Keltové a Germáni zase mohli při své cestě Evropou narazit na potomky budovatelů megalitických staveb (Iberové?).
Samozřejmě, že ty mytologické a náboženské struktury, které jsou specifické současně např. pro Indii, Řecko a Germány, můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti prohlásit za původně praindoevropské. Podobně jako při rekonstrukci praindoevropského jazyka však narazíme na řadu problémů – ostatně, věda o mytologii je ještě podstatně méně exaktní než lingvistika. Především je však otázka, jakému okruhu čtenářů mají Dumézilovy práce co říci. Sám se musím bohužel přiznat spíše k opaku.
(Zdroj: Georges Dumézil: Mýty a bohové Indoevropanů, Oikúmené, Praha, 1997)
