***Tento text je předmluvou k Egyptské knize mrtvých, Dokořán 2009
Její znalost (nebo už jen její pouhá přítomnost v hrobce) měla zesnulému umožnit bezpečný vstup do říše mrtvých a to, že si navěky uchová veškeré své pozemské a duchovní schopnosti a vlohy. Obtížná cesta do podsvětí však předpokládala důvěrnou znalost všech míst a nástrah onoho světa, příslušných bohů, strážců a dveřníků a schopnost s nimi promlouvat. Teprve s patřičnou znalostí a pozemskou bezúhonností se každý mohl podrobit posmrtnému Usirovu soudu v Síni Obou pravd, být ospravedlněn, stát se mocným mezi bohy a navěky se plavit v Reově sluneční bárce. Dokonalý věčný život se tak mohl naplnit každému člověku bez rozdílu, pokud vedl plnohodnotný pozemský život a důsledně se řídil pravdou a spravedlností.
Pravdu a spravedlnost, princip maat – ideál mravního řádu ve starém Egyptě zosobňovala stejnojmenná dcera slunečního boha Rea Maat. Tento dokonalý princip pravdy zajišťoval správný chod veškerého dění, platný přírodní i společenský řád. Vznikl v okamžiku stvoření světa a zaručoval například pohyb souhvězdí, střídání tří egyptských ročních období (záplavy, pučení, žně), pravidelně se opakující životodárnou nilskou záplavu, život zvířat a rostlin, zrození a smrt. Na základě tohoto božího řádu se odvíjel celý lidský život, vytvářely se vztahy mezi mužem a ženou, existovaly společenské rozdíly mezi lidmi nebo se navzájem lišili příslušníci jednotlivých národů barvou pleti a jazykem, ale též vládl panovník – žijící bůh na zemi, byla uctívána božstva v chrámech, vytvořila se hierarchie úředníků a kněží, byla dána platnost a nutnost dodržování zákonů, stanovila se výše daní a ustálila pravidla chování.
Pojem maat můžeme tedy nyní chápat jako řád, pořádek, pravdu, spravedlnost, dobro, zákonnost a morálku. Vynikající český egyptolog Jaroslav Černý již v roce 1944 princip maat výstižně a stále aktuálně definoval, když uvedl: „Zásady pravdy, práva a spravedlnosti v životě i po smrti, ke kterým dospěli Egypťané v třetím tisíciletí před Kristem jako jediní mezi starověkými národy, nikdy nezanikly. Křesťanství je jen přijalo a prohloubilo.“ (Naše noviny – Deník čs. vojska ve Velké Británii, roč. 5, č. 145, s. 15–16; vyšlo v Londýně jako Pocta presidentu Československé republiky dr. Edvardu Benešovi k 60. narozeninám.)
A vskutku záleželo na každém člověku, jak se dokáže řídit pravdou a spravedlností a dodržovat je. Podle Egypťanů měl být člověk rozvážný, mlčenlivý, vyrovnaný a klidný a náležitě kráčet po „boží cestě“. To znamenalo, aby se po celý život řídil zmíněným závazným principem mluvení, jednání a chování, a mohl pak bez obav stanout v Síni Obou pravd. Princip maat každý naplňoval tím, že se vyvaroval pýchy, závisti, sobectví, chamtivosti a intrik, vzorně vykonával své povolání, nezneužíval svého postavení, byl věrný panovníkovi, řádně obětoval bohům, vydatně pomáhal slabým a chudým, miloval svoji manželku a staral se svědomitě o svou rodinu. Pokud byl člověk za svého pozemského života mravný a slušný a nedopustil se žádného zločinu proti lidem, bohům ani zvířatům, pak dosáhl nerušené věčné posmrtné existence na onom světě a možnosti vycházet z hrobky na tento svět a nabývat libovolných pozemských proměn.
Stejně jako měl být zajištěn blažený posmrtný život řádného člověka, právě tak měla být zachována i jeho trvalá památka zde na zemi. Vždyť přece „pomníkem člověka je jeho krása a ten, který se chová špatně, bude zapomenut.“ Onou „krásou“ měli Egypťané na mysli slušnost, dobrotu, vlídnost a laskavost, kterou je o své vůli schopen projevovat každodenně kdokoli. Špatně a zle se chovat, dopouštět se tedy hříchu, přivádí člověka k „podlosti, která nikdy nedospěje přístavu.“ Naopak, „mluvit pravdu a konat pravdu, neboť je mocná, velká a trvalá a její hodnota je prokázána, přivádí člověka k důstojnosti.“
Knihu mrtvých, jejíž texty jsou doložené přibližně z období 1550 př. n. l. až 50 n. l., se každý člověk snažil mít po smrti v nějaké podobě při sobě, ať už v prostém hrobě nebo v honosné hrobce. A tak známe dlouhé, pečlivě ilustrované papyrové svitky obsahující většinu říkadel červeně nadepsaných, krátké papyry jen s výpisky, texty na lněných obinadlech, kožených svitcích, ostrakách (úlomcích vápence a hliněných nádob), rakvích, stěnách hrobek a dokonce i na zdech chrámů. Běžně se nacházely na určitých součástech pohřební výbavy: vešebtech – soškách pomocníků zesnulého (říkadlo 6), srdečních skarabech – amuletech k ochraně srdce (říkadla 26–30) a hypocephalech – poduškách k „zahřátí“ hlavy zemřelého (říkadlo 162).
Máme tak k dispozici tisíce egyptsky psaných rukopisů v hieroglyfickém, hieratickém a démotickém písmu s různým rozsahem (ale nikdy s úplným textem). Zdaleka ne všechny byly uveřejněny, což přirozeně do budoucnosti skýtá možnosti odlišných čtení, přesnějších překladů a lepších výkladů tohoto velmi obtížného textu, jímž se zabývají celé generace egyptologů od rozluštění hieroglyfického písma v roce 1822.
Kniha mrtvých upoutala již Jeana Françoise Champolliona, který ji nazval Velkým pohřebním rituálem. Avšak až v roce 1842 vydal německý průkopník egyptologie Karl Richard Lepsius první souvislý překlad rukopisu Knihy mrtvých, který se nachází v Egyptském muzeu v Turínu (Das Todtenbuch der alten Aegypter, Berlin). Šlo o 19 metrů dlouhý Iufanchův papyrus z Ptolemaiovské (Řecké) doby, který obsahuje 165 říkadel (označených Lepsiem jako kapitoly). A byl to právě Richard Lepsius, kdo poprvé použil dnes již vžitý termín Kniha mrtvých pro text s původním názvem Říkadla o vycházení za dne. K tomuto názvu ho tehdy inspirovaly dobové farní soupisy zemřelých, které tak v této souvislosti získaly zcela odlišný význam.
Knihou mrtvých se nadále zabývali další významní egyptologové, avšak opravdový přelom znamenala teprve obsáhlá třídílná publikace zakladatele švýcarské egyptologie Edouarda Navilleho z roku 1886 (Das Aegyptische Todtenbuch der XVIII. bis XX. Dynastie, Berlin), v níž její autor dokázal předložit přepisy stěžejních 71 exemplářů tohoto díla, někdy ne příliš vhodně označovaného jako Bible starých Egypťanů. Značný význam mělo ve své době i uveřejnění (byť velmi nepřesného překladu) Knihy mrtvých správcem Egyptské a předoasijské sbírky Britského muzea Ernestem Alfredem Wallisem Budgem v roce 1898 (The Book of the Dead. The Chapters of Coming Forth by Day, London), které se ostatně dodnes dočkává opakovaných vydání.
Trvalo však ještě dlouhou dobu, než vznikly tři úplné zásadní komentované překlady Knihy mrtvých do současných jazyků. O to se postarali vynikající egyptologové Paul Barguet (Le Livre des Morts des anciens Égyptiens, Paris 1967), Thomas Georges Allen (The Book of the Dead or Going Forth by Day: Ideas of the Ancient Egyptians Concerning the Hereafter as Expressed in Their Own Terms, Chicago 1974) a Erik Hornung (Das Totenbuch der Ägypter, Zürich-München 1979). Svou úlohu přitom sehrál i výborný překlad nádherně ilustrovaného Aniho papyru z Britského muzea v Londýně z doby okolo roku 1250 př. n. l., pořízený Raymondem O. Faulknerem (The Ancient Egyptian Book of the Dead, London 1985), a ještě doplněný Ogdenem Goeletem, jr. (The Egyptian Book of the Dead. The Book of Going Forth by Day, San Francisco 1994). Nepostradatelné jsou však mnohé zásadní studie týkající se jednotlivých říkadel a ilustrací, které průběžně vycházejí a které budeme citovat ve druhém dílu této publikace.
Kniha mrtvých přirozeně zajímala i české badatele, především zakladatele naší egyptologie Františka Lexu. Upoutalo ho zvláště stěžejní 125. říkadlo, jehož překlad uveřejnil již v roce 1906 (Výroční zpráva c. k. vyššího gymnasia v Hradci Králové za školní rok 1905–1906, s. 7–16). Podobně tématem první Lexovy vědecké práce (Das demotische Totenbuch der Pariser Nationalbibliothek /Papyrus des Pamonthes/, Leipzig 1910) ve spolupráci se štrasburským egyptologem Wilhelmem Spiegelbergem bylo zpracování démotického Paenmoncuova papyru (datovaného do 10. roku Neronovy vlády, tedy do let 63–64 n. l.) s pozdní verzí 125. říkadla. Vybraná říkadla Knihy mrtvých František Lexa uveřejnil i ve svých pozdějších monografiích (Náboženská literatura staroegyptská, 2. díl, Praha 1921, s. 216–266; Staroegyptské čarodějnictví, 2. díl, Praha 1923, s. 20–31; Výbor ze starší literatury staroegyptské, Praha 1947, s. 107–118), které se rovněž dočkaly nových vydání pod původními názvy. Objevil se však i nový název Egyptská kniha mrtvých (Bratislava 1994), který nicméně opakuje Lexovy dávné překlady z jeho Náboženské literatury staroegyptské, doplněné zcela zavádějícím úvodem Karla Weinfurtera z roku 1930.
Některé ukázky Knihy mrtvých použil Lexův pokračovatel Zbyněk Žába v roce 1968 ve svém poutavém pojednání o staroegyptské literatuře (Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Praha, s. 171–174). Říkadlo 105 Knihy mrtvých se stalo předmětem přínosné studie religionisty Jiřího Janáka v roce 2003 (Staroegyptská Kniha mrtvých – kapitola 105, Brno). Připomeňme pro úplnost, že v letech 2001–2003 vydal Jaromír Kozák naprosto neadekvátní překlad a komentář tohoto díla (Egyptská Kniha mrtvých, I–II: Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře; III: Barevný průvodce kapitolami o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře, Praha), za který (a vůbec za „alternativní přínos zejména egyptologii, spiritismu a kvantové mechanice“) mu byla Českým klubem skeptiků SISYFOS udělena v roce 2005 cena stříbrný „Bludný balvan“ za pseudovědecké aktivity a matení veřejnosti.
Naše zpracování Knihy mrtvých čerpá ze spolehlivých nových textových vydání, výhradně „klasických“ rukopisů Nové říše (cca 1543 až 1080 př. n. l.), přičemž se v tomto českém překladu snažíme u všech říkadel uplatnit systém egyptské metriky, odhalený v roce 1965 Gerhardem Fechtem (Literarische Zeugnisse zur „Persönlichen Frömmigkeit“ in Ägypten,
Heidelberg, s. 28–38), a strukturu myšlenkových dvojic, předloženou v roce 1975 Johnem L. Fosterem (Journal of Near Eastern Studies, Chicago, roč. 34, s. 1–29). Jako ilustrační doprovod jsou použity původní příslušné viněty k jednotlivým říkadlům Knihy mrtvých (podle Édouarda Navilleho). Výklad Říkadel o vycházení za dne, „osvědčeného prostředku, milionkrát prokázaného,“ s poznámkami, rejstříky a bibliografií bude obsahovat druhý díl této publikace. Budou v něm také přeložena, ilustrována a vyložena pozdější říkadla z prvního tisíciletí před naším letopočtem.
Břetislav Vachala
O knize na stránkách vydavatele (zde i ukázky několika říkadel)
