Nakladatelství Argo vydalo v loňském roce práci amerického historika Richarda Pipese Vlastnictví a svoboda. Pojďme se podívat na několik pohledů na jednotlivá historická období, které Pipes ve své práci ukazuje. Zaměříme se na historii, pomineme poslední část, která je kritikou moderního sociálního státu.
Pipes analyzuje, jak je soukromé vlastnictví spojené se svobodou, respektive dynamikou a vývojem, jehož je schopna určitá společnost. Zaměřuje se především na soukromé vlastnictví půdy. Ve starověkých orientálních státech byl za vlastníka veškeré půdy (až na drobné výjimky) pokládán panovník. S půdou se neobchodovalo a i když se „dědila“, stále šlo o cosi propůjčeného k obdělávání – eventuálně navíc ve spojení s nevolnickou povinností to činit a odvádět část produktu.
V antice byla půda převážně soukromá už v Hesiodově době a její vlastnictví se pojilo i s občanskými právy (podobně jako v době vzniku USA měli volební právo vlastníci pozemků), respektive výhodami při placení daní. Dědila se a mohlo se s ní obchodovat, to se ale příliš nedělalo – právě pro vazbu na další práva nebyla úplně standardním zbožím. Ekonomická nezávislost vlastníků půdy se pojila s politickou svobodou; ne náhodou bylo naopak ve Spartě vlastnictví půdy (snad až na výjimky) kolektivní.
V orientálních helénistických státech však přetrval spíše původní orientální model. Řím sice soukromé vlastnictví půdy znal, ale bylo omezené tím, že hlava rodiny měla značnou moc nad jejími dalšími členy samozřejmě včetně jejich majetku. Soukromé vlastnictví se však i tak omezovalo jen na Itálii; půda v provinciích alespoň formálně patřila státu, platily se z ní dávky a pokládala se za pronajatou. Soukromé vlastnictví tak bylo omezené jen na malou část impéria.
Středověké vlastnictví půdy bylo značně různorodé, nicméně skutečně soukromé vlastnictví bylo garantováno až ve městech, která se domohla svých práv (samospráva, vlastní soudy, osvobození z nevolnictví pro toho, kdo žil ve městě nějaký čas, právo majetek odkazovat a prodávat, osvobození od vojenské služby…). Zde tedy byla vazba svobody na vlastnictví půdy porušena, protože města vlastnila pozemky de facto pouze ve formě parcel pro domy.
Pipes se ve své knize ale zabývá především srovnáním dějin pozdně středověké Anglie a Ruska. Za klíčový bod pro další vývoj Anglie pokládá spojení soukromého vlastnictví půdy a daňového systému. Král byl stále ještě téměř samovládcem, ale daně a majetek mohl přesouvat jen se souhlasem parlamentu – takže mohl svého podaného nechat popravit, ovšem nikoliv mu konfiskovat majetek (alespoň nikoliv jednoduše). Paradoxní je, že po Cromwellově revoluci daňová zátěž naopak výrazně vzrostla, zejména kvůli výdajům na armádu. Pipes ale tvrdí, že Angličané za těchto podmínek (schválení parlamentem) byli daně ochotni platit mnohem spíše, než když se je předtím králové pokoušeli vymáhat „nelegálně“. Parlamentarismus sám o sobě ale takový dopad na proměnu společnosti mít nemusel, jako protipříklad je uváděna polsko-litevská unie.
V protikladu k Anglii stojí vývoj v Rusku. Pomiňme kyjevské období i svobodná města Novgorod a Pskov (viz např. článek Kyjevská Rus jako polonomádský stát?) a zaměřme se na období Tatarů a Moskevské knížectví. Půdy bylo v Rusku relativně dost, takže zdánlivě nemusela být soukromě vlastněna, ležela „volně“. Patřila proto jako celek panovníkovi, což je mj. i pozůstatek tatarského období (u nomádů také vesměs chybí potřeba konkrétního vlastníka půdy). To, co stát za obdělávání půdy požadoval, nebyly ani tak daně, ale služba (a to se týkalo i „šlechty“). Na rozdíl od peněžních i naturálních dávek z jiných zemích tak de facto všichni obyvatelé, nejen nevolníci, byli majetkem panovníka – nucená služba je vnímána jako větší narušení svobody než daně (viz článek Jak se platily daně v Kyjevské Rusi: lidmi). Po pádu Novgorodu neexistovalo ani nic na způsob svobodných měst, jaká vzkvétala ve zbytku Evropy.
Reformy Petra Velikého na situaci ve skutečnosti nezměnily nic. Pipes naopak hodnotí vysoko Kateřinu II., která poprvé soukromé vlastnictví půdy zavedla (takže později byli děkabristé popraveni, ale jejich majetek nebyl konfiskován). Protože ale současně zůstalo zachováno nevolnictví, nedostavily se podobné efekty jako v Anglii. A nakonec, i po zrušení nevolnictví v roce 1861 zůstala půda vesměs vlastnictvím kolektivním, protože patřila občinám.
Tolik Pipesovy úvahy. Pro dnešní dobu jsou samozřejmě relevantní jen částečně, protože vyspělý svět se dnes nachází v období, kdy zemědělství představuje jen zlomek ekonomických aktivit.
