Článek na New Scientistu si ještě u příležitosti Vánoc všímá zajímavého jevu. Dnešní rituály související s Vánoci jsou převážně sekulární, navíc působivé spíše pro děti a dospělí to ostatně všechno mnohdy dělají jen kvůli nim a sami se přitom často nudí. Nicméně ani obecně křesťanské rituály nepředstavují žádné velké drama, alespoň ve srovnání s drsnou podobou náboženských obřadů u mnohých „přírodních národů“.
Tady lze přinést celý výčet různých iniciačních obřadů, po pravdě řečeno dost děsivých. Například australští domorodci se při iniciačním mužském obřadu řežou do penisu kamenným nožem nebo si skalpují nehty. Má nějaký hlubší důvod tento rozdíl, tj. to, že některá náboženství si, zdá se, zakládají na vyvolávání traumatu až hrůzy a jiná ne?
Antropolog Harvey Whitehouse z Oxfordu soudí, že čím je náboženství „větší“, rozšířenější a univerzálnější, tím méně sahá k podobným prostředkům. Možná, že rozsáhlá systematizovaná náboženství se u svých vyznavačů dovolávají spíše sémantické paměti, zatímco rituály spíše paměti epizodické (viz také článek Paměť osobní a neosobní). Judaismus, křesťanství i islám spadají do první kategorie, třeba opakováním modlitby s ustáleným textem se fixuje příslušné učení, byť neustále opakovat totéž může být i nudné. U univerzalistického náboženství je ovšem důležité, aby všichni věřili v totéž a doktrína se „nerozpadla“.
Naopak „ritualistická“ náboženství se zakládají spíše na intenzivním zážitku (epizodická paměť). Máloco je přitom tak silným prožitkem jako fyzická bolest. Iniciační obřad může být silný, stresující a traumatizující, pokud se odehraje párkrát za život, naopak návštěva kostela každou neděli by neměla přinášet intenzivnější utrpení – to by nikdo nevydržel. Náboženství tedy používají k působení na člověka dvě různé strategie. Testovatelná hypotéza by tvrdila, že čím extrémnější prostředky, tím se již užívá méně často.
Robin Dunbar z Oxfordu ovšem namítá, že i v rámci „formalizovaných“ náboženství existují skupiny s extrémnějším chováním, různí flagelanti, opakované „křižování“ mezi některými křesťany na Filipínách, šíitský svátek Ašura apod.
Zdroj: New Scientist
