Krev není spjata jen s náboženstvím, ale se skupinovým myšlením obecně. I když nenáboženský skupinový rituál může vypadat kuriózně, jak například předvedli fotbalisté bulharského klubu Pirin Blagoevgrad, když po neuspokojivých výsledcích podřízli ve středovém kruhu hřiště jehně a jeho krví pomazali obě branky.
Takováto snaha snad může působit komicky, ale protože, jak jsme již zmínili, pohled na krev utužuje skupinové myšlení, mohla mít svůj smysl. Kde není možno použít přímo krev, postačí její barva. Rudá barva vlajky Sovětského svazu měla symbolizovat krev komunistických bojovníků, zatímco nacismus sám sebe prohlašoval za ideologii „krve a půdy“ a vlajka nacistického Německa byla červená, s černým hákovým křížem v bílém kruhu uprostřed. Aktéři Francouzské revoluce si zase ze všech oděvních doplňků vybrali za symbol rudou frygickou čapku.
Podíváme-li se na to z jiné oblasti: němečtí psychologové také například zjistili, že rozhodčí mají sklon nadržovat sportovcům oblečeným do červeného dresu. Výzkumníci nechali rozhodčích taekwonda shlédnout videonahrávky několika zápasů. Druhá sada nahrávek byla totožná s předchozí, až na jeden rozdíl, a sice že zápasníci byli digitálně „oblečeni“ do dresů opačných barev než původně. Ukázalo se, že zápasníci v červeném dresu dostávají v průměru o 13 % lepší hodnocení než soupeři v dresu modré barvy.
Jiný výzkum, provedenýna universitě v Plymouthu, prokázal, že při fotbalovém utkání stejně silných týmů častěji vítězí opět mužstvo v červených dresech (méně se dařilo týmům oblečeným do bílé a modré, nejhůře dopadly žlutá a oranžová).
Stejný efekt byl zjištěn u boxu a zápasu. V jiném experimentu zhlédli fotbaloví brankáři video fotbalistů kopajících penaltu, přičemž polovina fotbalistů měla červený dres, druhá polovina bílý. Brankáři ohodnotili penaltu kopnutou hráčem v červeném dresu jako lépe zvládnutou a hůře chytatelnou.
Reakce rozhodčích a brankářů odpovídá předpokladu, že červená barva vyvolává pocit bojovnosti a odhodlanosti. Hráč týmu v červených dresech vnímá schopnosti svých spoluhráčů i své ve velmi dobrém světle (podobně jako brankář vnímá schopnost střelce v červeném), má tedy k spoluhráčům větší důvěru, a tím je posílen týmový duch.
Intuitivní psychologie hraje roli i při vytváření státních vlajek. Vlajka neslouží jen jako pouhý grafický symbol – pohled na ni by měl zvýšit pocit sounáležitosti občanů země, ale také odhodlání sportovců před zápasem a v nejvyhrocenějším případě vojáků před bitvou. To se odráží na výběru barev: na třech čtvrtinách všech státních vlajek se vyskytuje červená, a poráží tak ostatní barvy. Pokud bychom vlajky všech států světa položili vedle sebe, červená barva by zabírala téměř třetinu ze všech, a sice 29 %. S velkým odstupem následují modrá (20 %) a bílá (18 %), nejméně oblíbené jsou žlutá (10 %), černá (5 %) a oranžová barva (1 %).
Přihlédneme-li k faktu, že zelené a zejména černé dresy se ve sportu vyskytují zřídka, a nebyly tedy do výzkumu zahrnuty, odpovídá obliba barev na státních vlajkách překvapivě přesně úspěšnosti týmů v daných dresech.
Preference červené barvy může být dědictvím po pravěkých bojích, kdy pohled na krev působil jako spouštěč agresivního chování. Jsme-li obklopeni červenou barvou (např. v podobě dresů našich spoluhráčů, s nimiž právě vybíháme na trávník), naše odhodlání zvítězit roste.
Tento text je úryvkem z knihy
Milan Petrák: Skrytá autorita – Iracionalita a dav v člověku, Dybbuk 2011
Kniha na Kosmas.cz
