Student World

Tento text je úryvkem z knihy
Jaroslav Peregrin: Filozofie pro normální lidi

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století sílilo ve filozofii přesvědčení, že klíčem ke všem filozofickým problémům je výklad jazyka. Ne všichni filozofové to ovšem přijali – byli i tací, kteří spatřovali doménu filozofie i nadále ve filozofickém zkoumání mysli. Prominentním filozofem, jenž se nevydal cestou obratu k jazyku, byl zakladatel filozofického směru, kterému se začalo říkat fenomenologie, Edmund Husserl.
Pozoruhodné je, že Husserl se trápil podobnými problémy jako jeho součastník Gottlob Frege, který, jak jsme již viděli, položil základy obratu k jazyku a analytické filozofie. Také Husserl věnoval pozornost problému zjednání pevných základů pro matematiku a zejména osvětlení pojmu čísla. Avšak na rozdíl od Frega neměl pocit, že onen potřebný pevný základ je možné najít až na půdě veřejně přístupného jazyka; domníval se, že takového základu je možné se dobrat analýzou našeho myšlení.
Husserl si ovšem byl vědom problémů, které s sebou nese introspektivně založená psychologie, a nedomníval se, že by se filozof měl myslí zabývat způsobem, jakým to činí psychologové – to jest, že by se měl myslí zabývat jako specifickým souborem myšlenek, pocitů, úmyslů atd. jednotlivého člověka. Soudil, že prostřednictvím introspektivního zkoumání mysli se bude schopen dopracovat k objektivním zákonům, které stojí v jejím základě – to znamená k poznatkům, jež nejsou pouze subjektivní (a které tak budou mít status skutečných poznatků), ale které jsou naopak schopny vysvětlit objektivitu jako takovou.
Husserl byl přesvědčen, že podaří-li se mně při pohledu do své mysli odhlédnout od všeho, co se týká specificky mě, mohu dohlédnout až na její „dno“, kde se nacházejí obecné principy určující fungování každé mysli (tedy nejenom té mé). Pokud se tohle podaří, přestává člověk studovat jednu konkrétní mysl, svoje specifické já, ale dostává se ke zkoumání jakéhosi univerzálního, nesubjektivního já, kterému Husserl říká transcendentální ego. A filozofování by se podle Husserla mělo odehrávat právě na půdě tohoto transcendentálního ega, kde můžeme být svědky toho, jak se ze změti jevů, které vnímáme, za pomoci obecných konstitutivních mechanismů naší mysli vynořuje to, čemu říkáme svět.
Husserl a jeho následovníci tak měli pocit, že se jim podařilo překonat problém subjektivity mysli, aniž by se museli zkoumání mysli vzdát ve prospěch zkoumání jazyka. Husserlův významný žák a jeden z nejdiskutovanějších filozofů dvacátého století, Martin Heidegger, však postupně začal v koncepci transcendentálního ega spatřovat jinou (i když související) potíž. Podle něj je celá tato koncepce založená na mylném předpokladu, že můžeme já osvobodit od všech jeho světských vztahů a nějak ho vytáhnout mimo svět. To podle Heideggera nelze, protože tyto vztahy podle něj nejsou něčím vzhledem k tomuto já vnějším, něčím, co by k němu dodatečně přistupovalo, ale jsou naopak tím, čím je toto já přímo tvořeno.
Představme si, že se pustím na husserlovskou cestu k transcendentálnímu egu. Odečtu od svého já své povolání, své příbuzenské vztahy, odečtu věk, vzpomínky na svůj předchozí život; odečtu své konkrétní záliby, neřesti a touhy. Takovým odečítáním (které se v praxi samozřejmě realizuje tak, že se na tyto věci prostě snažím pro tento okamžik zapomenout; Husserl tomuto kroku výstižně říká uzávorkování) se podle Husserla nakonec k transcendentálnímu egu skutečně propracuji – když odečtu úplně všechno, co je dáno mým konkrétním životem v konkrétní době, na konkrétním místě a v konkrétní historické situaci. Heidegger ovšem namítá, je to, že odečtu-li tohle všechno, nezbude mi transcendentální ego, ale vůbec nic.
Ilustrujme si to na příkladu. Představme si, že by někdo chtěl studovat, co to je dluh, a uvažoval následujícím způsobem: nejdříve zcela odhlédneme od lidských peněžních vztahů, v jejichž rámci se dluhy vyskytují, a tím získáme transcendentální dluh, který nemá nic společného s tím, co se odehrává v reálném světě, s lidským nakupováním, placením a půjčováním. Potom můžeme tento transcendentální dluh postupně uvádět do souvislosti s těmito lidskými záležitostmi a pozorovat, jaký na něj mají vliv. Je nepochybné, že takový přístup by nedával příliš dobrý smysl: uvažovat o dluhu vyvázaném z lidských aktivit prostě dost dobře nejde, protože dluh není nic jiného než nevypreparovatelná součást těchto aktivit. A podobně, domnívá se Heidegger, nelze ani lidské já vyvázat z lidského světa, protože já je jeho nevypreparovatelná součást.

Jaroslav Peregrin
Filozofie pro normální lidi
anotace:
O čem se to dnes filozofové přou? Mohou být filozofické spory zajímavé i pro normálního člověka? Tradiční úvody do filozofie odrazují těžko proniknutelnou hantýrkou i tím, že prozrazují přílišnou zahleděnost filozofie do sebe sama. Tato kniha je jiná, čtivá i zábavná. Autor na příkladu několika problémů ukazuje, že k filozofii není třeba chovat pocity posvátné úcty, současně ale nejde ani o mlácení prázdné slámy. Filozofie ani nevyžaduje vzdát se selského rozumu, jen ho trochu projasnit… Knihu ilustrují obrázky Lubomíra Bokštefla, na nichž dominují krávy. Proč? I to se dozvíte v knize vedoucího katedry logiky na FF UK v Praze, profesora Jaroslava Peregrina.

O knize na stránkách vydavatele

Viz také:
Nad knihou: Kapitoly z analytické filosofie
Alan Turing a jeho univerzální stroje

autor