pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Fyzik a popularizátor Leonard Mlodinow cituje rozhovor, který před více než 20 lety vedl na Caltechu s Richardem Feynmanem. Jak se liší umělecká a vědecká fantazie?
Odpověď je rámcově jasná, vědeckou fantazii omezují fyzikální zákony, respektive empirická realita. Teorie může být sebehezčí, ale experiment ji prostě usvědčí z nepravdivosti. Možná, že idea a matematický aparát se uplatní i jinde, ale vlastní myšlenka je v původní podobě ztracena a nedá se s tím nic dělat.
Za prověření kvality díla v umění je naopak odpovědné prostě jakési estetické měřítko, to je ale nějak subjektivní, byť ho můžeme zkusit kvantifikovat třeba ekonomickým úspěchem díla. Jak by to muselo vypadat, aby umění získalo povahu vědy? Dejme tomu, že by existoval nějaký „bůh umění“; tomu by malíř vždy předal obraz a on by pouze řekl ano/ne (respektive „to se ještě uvidí“, nebo, pokud bychom vycházeli z falzifikovatelnosti, pak by bůh estetiky říkal pouze „ne“ a „ano“ by bylo jen podmínečné). Malíři by za těchto okolností byli vychováváni k tomu, že přijmou estetické cítění příslušné božské bytosti, i když by původně s tím jejich nebylo v souladu. Následně by ho rozvíjeli do větší hloubky a neustále ověřovali, zda jdou správnou cestou.
Umění ale namísto toho funguje ve vlnách, módách a stylech. Není kompaktní sumou vědění, která se neustále rozšiřuje. Spisovatelé samozřejmě také nějak reflektují to, jak se psalo v minulosti, vycházejí z toho, vymezují se vůči tomu, odkazují se na to – dá se ale říct, že kvůli tomu píší lépe?
Zdroj: Leonard Mlodinow: Feynmanova duha, Argo, Praha 2007
Poznámka: Přímočarý vývoj vědy by šel ovšem také zpochybnit, kdybychom se odvolávali na Thomase Kuhna. Kuhn ovšem souhlasí, že alespoň v rámci fungování jednoho paradigmatu, mezi revolucemi, se věda kumulativně zlepšuje. Můžeme něco takového nalézt i v umění? (Například stavby v rámci jednoho slohu jsou obecně čím dál lepší?)
