Tento text je úryvkem z knihy
Jaroslav Peregrin: Filozofie pro normální lidi
V předchozí kapitole jsme stáli před problémem, jak srovnávat dvě tak nepodobné věci, jako je teorie (například výrok Tamhle je kráva a čichá ke kytce) s tím, čeho je to teorie (s určitou krávou čichající ke květině). Konstatovali jsme, že pokud dává nějaký smysl hovořit o tom, že se ta první podobá té druhé (ať už spíše ve stylu obrázku nebo ve stylu mapy), pak tomu tak může být jedině díky tomu, že výrazy jazyka, ve kterém je formulována teorie, mají význam. Zdá se, že je to tedy právě význam, co vztah mezi jazykem a světem zprostředkovává; i když nám zatím není vůbec jasné jak.
Není to ale v podstatě jednoduché? Význam je přece něco jako představa v lidské mysli; a představa je v podstatě obrázek. Představa krávy čichající ke květině se tedy ke skutečné krávě čichající ke květině vztahuje tím nejpřímočařejším způsobem, právě tak, jako se k ní vztahuje fotografie. Není tím tedy celý ten problém vyřešen?
Tato odpověď zapadá do představy o fungování jazyka, jaká se mnohému člověku jeví jako v podstatě samozřejmá. Jazykem vyjadřujeme myšlenky nebo ideje, které nějak připomínají obrázky a zachycují to, s čím se ve světě kolem nás setkáváme; a s použitím jazykových vyjádření dokážeme tyto myšlenky jakoby přenášet z mluvčího na posluchače, přesněji řečeno z mysli toho prvního do mysli toho druhého. Představme si například, že vidím na louce krávu čichající ke květině (nám už dobře známý obrázek). Příslušný vjem putuje z mého oka do mé mysli a tam vyvolá jistou myšlenku, kterou já vyjádřím (nám již dobře známým) výrokem Hele, támhle je kráva a čichá ke kytce! Tato promluva dolehne k uchu někoho, kdo stojí vedle mne (a kdo dosud onu krávu nezaznamenal), pronikne do jeho mysli a tam vyvolá tutéž (nebo podobnou) myšlenku, kterou jsem měl předtím já. To ho pak třeba přiměje, aby se rozhlédl a krávu spatřil.
Tento popis fungování jazyka se možná jeví jako natolik samozřejmý, že se o něm skoro ani nezdá být možné pochybovat. Ve skutečnosti jde ale o obrázek natolik problematický, že nemůžeme udělat nic lepšího, než se na něj pokusit pokud možno zcela zapomenout. K tomu, abychom jeho problematičnost nahlédli, je ale třeba se nad celou situací hlouběji zamyslet. První otázkou, kterou si musíme položit, je otázka, jak dojde k tomu, že si posluchač při zaslechnutí určité věty vybaví právě tu myšlenku, kterou si vybaví. Inu proto, chce se odpovědět, že tato myšlenka je jejím významem. Jak ale došlo k tomu, že se jejím významem stala? Mohlo k tomu dojít tak, že ji s touto myšlenkou propojil mluvčí, tedy že z ní význam tohoto výroku učinil?
Tak tomu jistě být nemůže; kdyby totiž tohle mluvčí dokázal, nemusel by použít právě tuhle větu, vystačil by si s jakoukoli jinou; avšak my víme, že pro úspěšnost takového sdělení, jakým se zabýváme, je zcela zásadní to, že použil právě tuto (nebo nějakou podobnou) větu. Upozornit někoho na pasoucí se krávu stěží dokážeme třeba větou Akcie na burze stoupají nebo větou (je-li to vůbec věta) Hodule vrambule kvá. Abychom něco konkrétního skutečně sdělili, musíme zřejmě vybrat větu, jejíž význam se v nějakém smyslu kryje právě s tou myšlenkou, kterou chceme sdělit. Z toho ale vyplývá, že význam je něco, co zde musí existovat již dříve, než může dojít k nějakému takovému komunikačnímu aktu, jaký je znázorněn na výše uvedeném obrázku, a čím je možnost takového aktu do velké míry podmíněna. Nic z toho, co je na našem obrázku vyznačeno, tedy významu neodpovídá; a to poněkud zpochybňuje myšlenku, že tento obrázek zachycuje podstatu fungování jazyka.
Nyní se tedy může zdát, že význam je něco, co se podobá myšlence, co však na rozdíl od myšlenky nevězí v žádné lidské hlavě, ale na nějakém místě, které je nějak přístupné všem lidem. Říkejme takovým hypotetickým „nepsychologickým“ myšlenkám propozice. Kdo chce komunikovat, ten si tedy v nějaké zásobárně propozic vybere tu, jež se kryje s myšlenkou, kterou chce sdělit. Poté pomocí výroku, který má tuto propozici za význam (samozřejmě – pokud takový existuje) komunikační akt provede.
Takovýto obrázek v sobě ale stále skrývá několik otazníků. Zaprvé, dává smysl uvažovat o takovýchto „veřejných“ verzích myšlenek? Jak a kde by vůbec existovaly? Zadruhé, hovoříme o tom, že propozice se může krýt s myšlenkou, nebudeme tady ale narážet na problémy podobné těm, nimž jsme čelili, když jsme uvažovali o porovnávání jazykového vyjádření a skutečnosti? Myšlenka je zřejmě velice obtížně uchopitelná věc; a propozice se nám zatím také jeví jako něco poněkud záhadného – bude tady dávat smysl vůbec hovořit o nějakém krytí?
Nebylo by tedy možné říci, že samotné myšlení je pojímání propozic do individuální mysli, že myšlenka v mysli není nic jiného než propozice, která je do ní odněkud z vnějšku vtažena? Když třeba pochopíme Pythagorovu větu, není tomu tak, že skutečně jakoby do své mysli jaksi „pojmeme“ myšlenku, která je již nějak objektivně „ve vzduchu“? S podobným přístupem k řešení tohoto problému přišel už na konci devatenáctého století matematik, logik a nakonec i filozof Gottlob Frege. Ten prostě předpokládal, že propozice jsou určité ideální entity, které si můžeme představit jako přebývající v nějakém takovém bezčasém „světě“, o jakém na úsvitu filozofie barvitě pojednal Platón. Tyto propozice jsou i přímo účastny lidského myšlení, a to takovým způsobem, že je člověk skutečně do své mysli pojímá. To řeší problém s porovnáváním myšlenek a propozic (protože myšlenky teď prostě nejsou ničím jiným než člověkem pojatými propozicemi), neřeší to ovšem problém s tím, jak se nám daří s propozicemi propojovat naše výroky.
Jednu z možností, jak k této otázce přistupovat, si ukážeme na příkladu přístupu, který tvoří jádro jednoho z nejdiskutovanějších filozofických děl dvacátého století, knihy Tractatus logico-philosophicus rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina (poprvé publikováno v roce 1921). Princip tohoto přístupu můžeme ve zkratce vyjádřit tak, že propozice jsou „možné situace“, to jest možné konfigurace předmětů; a že věty našeho jazyka tyto propozice vyjadřují tak, že je skutečně určitým způsobem zobrazují. (Teorii jazyka, kterou Wittgenstein předestírá v Traktátu, se tak říká obrázková.)
Jakým způsobem může věta zobrazit situaci, chápanou jako konfigurace předmětů? Jakým způsobem může věta Tamhleta kráva čichá ke kytce zobrazit situaci, ve které skutečná kráva čichá k nějaké skutečné květině? Wittgensteinovou odpovědí je, že se to tak děje v důsledku faktu, že se tato věta skládá z částí, které odpovídají částem, z nichž se skládá příslušná situace. Tyto části jsou v obou případech uspořádány způsobem, který je v určitém slova smyslu analogický. (Obraz, třeba portrét, také zobrazuje svůj předmět, tedy portrétovanou osobu, díky tomu, že obsahuje zobrazení částí této osoby – oči, uši atd. – uspořádané způsobem odpovídajícím tomu, jakým se z těchto částí skládá ona osoba.) V našem případě si to můžeme představit například tak, že výraz tamhleta kráva odpovídá inkriminované krávě, výraz ke kytce odpovídá oné květině, k níž tato kráva čichá, a výraz čichá odpovídá způsobu, jakým se tato kráva k oné květině vztahuje.
Wittgenstein tak, zdá se, do jisté míry ospravedlňuje představu, že vztah mezi jazykovým vyjádřením a tím, co toto vyjadřuje, je něco jako zobrazení. Není to přímo takový druh zobrazení, jakým zobrazuje třeba fotografie to, co je na ní; avšak Wittgenstein nám připomíná, že existují i jiné druhy zobrazení: můžeme například říci, že notový zápis „zobrazuje“ určitou melodii, či dokonce že tuto melodii „zobrazují“ drážky na kompaktním disku, na kterém je tato melodie zaznamenána. Proč by tedy nebylo možné uvažovat jako o zobrazení i o tom vztahu, který Wittgenstein vidí mezi jazykem a světem?
Wittgenstein nám ovšem zřejmě zůstává některé odpovědi dlužný. Předně, jakým způsobem se části vět, jako je tamhleta kráva, navážou na příslušné předměty? V právě uvažovaném případě by se dalo uvažovat o ukázání, jistě ale mluvíme o spoustě věcí, na které ukázat nelze (ať už proto, že nejsou v dosahu, nebo proto, že se na ně prostě ukázat nedá, třeba atomy). Dále, jak se může stát ze slovesa, jako je čichá, označení nějakého uspořádání? A nakonec, jazyk přece používáme i spoustou jiných způsobů, než je popisování či vyjadřování situací – proč by měla jeho pointa spočívat právě v onom zobrazovacím vztahu?
Právě otázky tohoto druhu přiměly Wittgensteina k tomu, aby svůj pohled na jazyk podstatným způsobem revidoval. Postupně totiž začínal dospívat k závěru, že ač traktátovský obrázek může vypadat jako slibné rozpracování myšlenky obrázkové teorie jazyka a korespondenční teorie poznání (který už stačí jenom trochu dodělat), ve skutečnosti zde tento pohled narazil na své meze a dotáhnout ho ke zdárnému konci prostě nejde. Wittgenstein proto začíná budovat zcela novou teorii jazyka, a tak jako se jeho traktátovský obrázek stal vzorem pro jednu generaci filozofů, tak se i ten další, který je úmyslně nesystematicky předložen zejména ve Wittgensteinově posmrtně (v roce 1953) publikovaných Filozofických zkoumáních, stal inspirací pro další generaci filozofů.
Wittgenstein ve Filozofických zkoumáních už zcela zavrhuje myšlenku, že klíčem k pochopení vztahu mezi jazykem a světem by mohl být nějaký takový jednoduchý vztah, jakým je zobrazování. Podstatný vztah, který mezi těmito dvěma entitami existuje, totiž podle jeho nové teorie vzniká ne v důsledku toho, že jazyk svět zobrazuje, ale v důsledku toho, že jazyk používáme jako nástroj určitých komplikovaných praktik, v jejichž rámci hraje podstatnou roli i svět. Fakt, že vidíme-li na louce krávu, můžeme říci Hele, támhle je kráva, je podle něj třeba vidět v kontextu funkce této věty, v kontextu toho, za jakých podmínek a s jakým výsledkem má smysl tuto větu použít. Konkrétněji je to, že je tato věta určitým způsobem provázána s určitou situací, třeba vidět jako věc nikoli zobrazování, ale toho, že ona situace hraje nějakou podstatnou roli z hlediska účelu, ke kterému je tato věta standardně užívána.
Wittgenstein se tedy domnívá, že se musíme blíže podívat na to, jak funguje naše jazyková praxe; a dospívá k závěru, že tato praxe je natolik různorodá, že je absurdní si představovat, že všechny její formy uvedeme na nějaký společný jmenovatel, jakým by bylo třeba zobrazování. Z tohoto důvodu uvádí Wittgenstein zhruba v polovině dvacátého století na scénu pojem, který od něj potom přebírá mnoho dalších filozofů, totiž pojem jazykové hry (ostatně viděli jsme, že se ho dovolává i prorok postmoderny Lyotard). Naše jazyková praxe je podle něj propletencem různých jazykových her (které se od sebe liší třeba až tak, jak se od sebe liší hra dětí na písku a hra šachy na mistrovství světa); a jazyk je soubor nástrojů uzpůsobených ke hraní těchto her. Smysluplnost jazykového výrazu tedy nelze vidět jako nějaký druh zobrazování, je třeba ho vidět spíše jako věc vhodnosti pro nějakou formu interakce – ptáme-li se tedy po významu daného výrazu, neptáme se z tohoto pohledu po ničem takovém, jako je situace, kterou tento výraz zobrazuje; takové otázce je spíše třeba rozumět analogicky jako otázce jaký je význam kladiva, to jest jako otázce po tom, co můžeme s pomocí takového výrazu dosáhnout.
Vraťme se nyní k problému, jímž jsme se zabývali v kapitole o epistemologii a který jsme zčásti odsunuli, protože jsme konstatovali, že dříve, než ho můžeme vyřešit, si musíme udělat jasno o tom, co to je význam. Jakým způsobem se tedy může naše poznání vztahovat ke světu? (Připomeňme, že jsme měli pocit, že naše poznávání by mělo být něco jako zobrazování či jako mapování, ale narazili jsme na problém, že jazykový výrok není nijak podobný tomu, co se zdá vyjadřovat. Konstatovali jsme, že nějakou zprostředkovatelskou roli zde musí hrát pojem významu.) Jakmile přestaneme smysluplnost vidět jako věc zobrazování a začneme ho vidět spíše jako věc vhodnosti pro nějakou formu interakce, mění se i náš pohled na poznání. Poznání neodpovídá světu tak, jako odpovídá mapa krajině či fotografie tomu, co je na ní; odpovídá světu spíše způsobem, jakým odpovídá klíč zámku, který otevírá.
Jaroslav Peregrin
Filozofie pro normální lidi
anotace:
O čem se to dnes filozofové přou? Mohou být filozofické spory zajímavé i pro normálního člověka? Tradiční úvody do filozofie odrazují těžko proniknutelnou hantýrkou i tím, že prozrazují přílišnou zahleděnost filozofie do sebe sama. Tato kniha je jiná, čtivá i zábavná. Autor na příkladu několika problémů ukazuje, že k filozofii není třeba chovat pocity posvátné úcty, současně ale nejde ani o mlácení prázdné slámy. Filozofie ani nevyžaduje vzdát se selského rozumu, jen ho trochu projasnit… Knihu ilustrují obrázky Lubomíra Bokštefla, na nichž dominují krávy. Proč? I to se dozvíte v knize vedoucího katedry logiky na FF UK v Praze, profesora Jaroslava Peregrina.
O knize na stránkách vydavatele
Viz také:
Nad knihou: Kapitoly z analytické filosofie
Alan Turing a jeho univerzální stroje
