Výsledkem je, že můžeme hovořit o genu „pro štěstí“ (tedy pro pocit štěstí, nikoliv nějaké objektivní „šťastné náhody“).
Průzkum mezi asi 2 500 americkými adolescenty ukázal, že pocit štěstí koresponduje především s variantou určitého genu. Vazba zde byla přitom mnohem těsnější než vztah mezi štěstím a bohatstvím, eventuálně štěstím a atraktivitou vzhledu.
Šťastní lidé měli většinou dlouhou variantu genu 5-HTTLPR. Tento gen kóduje protein sloužící jako přenašeč serotoninu. Dlouhá varianta genu umožňuje rychlejší recyklaci serotoninu. Nejlépe se pak přirozeně dařilo lidem se dvěma dlouhými kopiemi a nejmenší spokojenost se životem vykazovali nešťastníci se dvěma kopiemi krátkými.
Lze předpokládat, že podobně působících genů se brzy podaří objevit ještě mnohem víc.
Výzkum vedl Jan-Emmanuel De Neve z London School of Economics. Samozřejmě k výsledkům povinně dodává (aby snad nebyl obviněn z genetického determinismu), že na pocitu štěstí se podílejí i jiné vlivy. Nakonec před tím, že nás určité události mohou emočně negativně zasáhnout, geneticky chráněni opravdu nejsme.
Zdroj: New Scientist
Poznámky:
– Připustit si, že štěstí je chemie, ovšem přirozeně naráží na odpor všemožných loby – profesionálních pomahačů, sociálních reformátorů, náboženských kazatelů a jistě i celé řady dalších skupin…
– Samozřejmě, že varianty genu jsou dědičné, podobně ovšem jako bohatství a atraktivita. Existují ale postupy, jak to rozlišit (adoptované děti, sourozenci v tomto ohledu geneticky odlišní…)
