(Efes byl součástí Pergamské říše, spojence Říma, přímo součástí Římské říše od roku 133 př. n. l., kdy Pergamon odkázal ve své závěti Římu král Attalos III.)
Kupodivu se jednalo o stravu prakticky vegetariánskou, s převahou obilnin a luštěnin (bobů). Odpovídá to tak jednomu z nelichotivých označení gladiátorů za pojídače ječeme (hordearii). Rozbor koster potvrdil i další z antických zpráv, podle které gladiátoři doplňovali svou stravu popelem – přesněji řečeno nápojem z popela a vody, který tělu doplňoval vypocené minerály, přísun vápníku se jim pak také hodil pro zpevnění kostí a lepší hojení zlomenin. Strava gladiátorů se ovšem snad až na onen popel příliš nelišila od místní populace jako celku.
Zkoumaly se poměry stroncia a vápníku v kostech stejně jako izotopové poměry uhlíku, dusíku a síry v kolagenu izolovaném z kosterních zbytků. V kostech gladiátorů bylo podstatně více stroncia, které do sebe dostávali spolu s vápníkem – právě to výzkumníci z Lékařské univerzity ve Vídni a dalších institucí pokládají za potvrzení „popelové“ hypotézy.
Efes to nakonec dotáhl na hlavní město římské provincie Asie, tehdy mohl mít odhadem 200 000 obyvatel.
Zdroj: Phys.org
Poznámky:
– V článku nejsou vůbec zmíněné ryby, což by přitom v přímořském místě člověk čekal.
– Uvádí se, že vápník z rostlinné stravy je obtížněji vstřebatelný; hlavním zdrojem jsou mléčné výrobky, ale opět, sýr v článku není uveden (máslo a mléko antika moc neužívala).
– Gladiátoři byli vesměs otroci, mohli být prodáváni; otázka je, jak velkou část života tedy skutečně strávili na „efezské stravě“. Výzkumníci proto chtějí porovnat ostatky gladiátorů také speciálně s kostrami z vojenského hřbitova, u vojáků lze předpokládat značnou mobilitu. Ale možná se tehdy jedlo prakticky totéž po celém Středomoří…
