Glottochronologie je metoda, která se pokouší o konstrukci jakýchsi lingvistických hodin. Zatímco hodiny molekulární měří čas podle mutací DNA, glottochronologie pracuje se změnami slov. Cíl je analogický: Zjistit, kdy žil poslední společný předek dvou zkoumaných jazyků.
V praxi se samozřejmě nezkoumá slovní zásoba jako celek, ale spíše tzv. základní slovník neboli slovníkové jádro. Tento pojem, který zavedli Američané M Swadesh a B. Leese, je však bohužel do značné míry subjektivní. Za základních slovník se obvykle pokládá 100 slov, které jsou jednak dostatečně časté a současně se u nich předpokládá značná stabilita (např. označení příbuzenských vztahů apod.). Jak ale přesně tento výběr provést?
I samotné slovníkové jádro se samozřejmě mění. Míra jeho překryvu mezi dvěma jazyky by pak měla nějak odpovídat době, kdy se od sebe tyto jazyky oddělily. Jak ale přesně stanovit míru překryvu? Vždyť slovo může zůstat stejné v základním tvaru, ale změní se například jeho ohýbání. Nebo může dojít k posunu významu (život – rusky břicho), byť slovo jako takové se nezmění.
Stanovení překryvu je tedy dalším problémem. Ať si metodiku stanovíme tak či onak, musíme ji následně dodržovat pro všechny porovnávané jazyky. A podobně jako molekulární hodiny, i různé lingvistické metody musíme nejdříve kalibrovat – tím, že míru překryvu dvou jazyků porovnáme se známou dobou jejich rozdělení. Kalibrační by měla zajistit, že ať už metodiku pro stanovení překryvu zvolíme jakkoliv, výsledky budou stejné.
Bohužel ani kalibrace však není úplně jednoduchá – vedle sebe žijící jazyky na sebe totiž stále v té či oné míře působí a datovat jejich společného předka je opět záležitostí poněkud subjektivní. Kdy se například oddělila čeština a slovenština?
Dalším problémem glottochronologie (i genetických molekulárních hodin) je nutný předpoklad, že rychlost mutací je nějak konstantní. To však zřejmě není pravda, některé jazyky jsou určitě konzervativnější než jiné. A i jejich konzervativnost se může v průběhu času měnit.
(Zdroj: Marie Těšitelová a kolektiv: O češtině v číslech, Academia, Praha, 1987)
Zřejmě poslední obtíží je pak fakt, že nad určitou míru změn je už těžké poznat, zda zbylá podobnost ve slovníkovém jádře není náhodou náhodná. Glottochronologii proto těžko použít k řešení otázky, zda mají semitské a indoevropské jazyky společný původ a kdy by asi k eventuálnímu rozdělení mělo dojít. Ať tak či onak, překryv slovníkového jádra je už příliš malý – nad cca 7 tisíc let se vše stírá. Taktéž hledání nějakého hypotetického prajazyka všech dnes žijících lidí je glottochronologickými metodami zřejmě neřešitelné.
Tím vším není řečeno, že by glottochronologie byla k ničemu. Naopak, její výsledky jsou obvykle ve shodě s předpokládaným historickým vývojem. Jen je dobré, podobně jako u molekulárních hodin, vědět i o omezeních této metody.
