Na Science Worldu jsme se již několikrát zabývali otázkou, z jakých zdrojů vlastně vnikla věda. Nyní se podíváme na problém související, tedy na vznik filosofie, která v první fázi ještě nebyla od vědy nijak ostře oddělena. Faktorem, na který se zaměříme, bude jazyk. Jaký může být podíl řecké gramatiky na vzniku filosofie? Stojí lingvistická odlišnost za rozdílným vývojem třeba v antickém světě a v Číně?
Několik poznámek k jazykové situaci ve starém Řecku před vznikem filozofie:
V indoevropských jazycích existují neutra, střední rody. Takto chápaná slova jsou relativně neantropomorfní, jakoby nezávislá na lidském světě a jeho polaritách podle pohlaví. V řadě dalších jazykových rodin střední rody vůbec neexistují, vše je vnímáno očima duality mužských a ženských světů. Ve staré řečtině (a např. i v němčině) lze také snadno tvořit abstrakta středního rodu z přídavných jmen – spojení “to dobré” je vlastně podstatným jménem “dobro”. Z libovolného přídavného jména tak můžeme vlastně vytvořit filosofický pojem; zde by mohl být jeden ze zdrojů Platónovy nauky o idejích.
Stará řečtina disponovala obrovským bohatstvím pádů a souvisejících předložek. Pro běžnou komunikaci (my pít pivo zítra apod.) lze snad takovou složitost pokládat za nadbytečnou, jakoby se už v jazyce objevovala snaha pokud možno přesně popsat svět a jemně odlišit vztahy mezi věcmi. Řecká věta je kosmos v malém, jedno zde vyplývá z druhého, vše tvoří uspořádaný celek (kosmos na rozdíl od chaosu znamená právě uspořádanost a soulad – mimochodem, kosmetika pochází etymologicky právě odtud).
Podobně jako jazyk je pak i řecké myšlení značně teleologické, prosycené chápáním jevů jako naplněných smyslem a směřováním. V řecké filosofii se tento stav vyjadřoval pojmem “sympatia”, tj. slova se sledují ve větě (obdoba v češtině – shoda podnětu s přísudkem, podstatné jméno v určitém pádu sleduje předložku apod.) podobně jako moře při přílivu a odlivu sleduje měsíc. Ontologie vyplývá z gramatiky. Zde stojí za to upozornit řecký pojem logos, který kromě kosmického řádu a vědy označuje stejně tak slovo, řeč nebo matematickou formulku. Chápání věcí a jevů jako navzájem se k sobě odkazujících pak bylo často chápáno jako ospravedlnění pro takové koncepty, jako je třeba věštění či astrologie.
Pro řecké chápání je nepřirozené např. biblické chápání stvoření jako vynoření věci z ničeho. Bytí pro Řeky není nějaké vynoření z temnoty-nicoty, ale spíše vyjevení do zjevnosti, ovšem z příčin již existujících. Nic se neodehrává bez příčiny. V pozdějším vývoji filosofie pak samozřejmě byly tyto představy různě modifikovány, od determinismu přes platónský svět idejí až třeba k Aristotelovým úvahám o prvotním hybateli.
Pak je zde ale ještě vlastně opačný náhled na věc. Ze složitě strukturované věty typu “já kopu hrob – komu, kde, jak, čím, s kým, proč..” filosofie věci vyjímá a izoluje. Ptáme se, co je např. hrob sám o sobě, bez oněch dodatečných vlastností a činností. Z toho pak lze dojít např. k odlišování podmínek nutných a možných. Musí být hrob např. vykopán?
Nakonec se abstraktně podíváme i na vlastní “filosofické pojmy”, tj. snažíme se třeba odlišit, že nějaká věc je-existuje nějakým konkrétním způsobem od bytí jako takového. Jinou otázkou samozřejmě je, že v určitém okamžiku abstrakce je již smysl výroku i úvahy diskutabilní (viz různá rozlišování bytí, bytování a pobytu např. u Heideggera, jehož jazyk a způsob filosofování má nadšené obhájce i odpůrce).
Zdroj: Přednáška Petra Rezka na FF UK (původně avizovaná jako Úvod k Aristotelově metafyzice :-))
Poznámka k rozdílům mezi indoevropskými jazyky a situací v Číně. Stará čínština byla na rozdíl od jazyků indoevropských výrazně izolační, tj. slova se nijak neohýbala. Zde by snad mohl být určitý základ pro další odlišnosti. Problém samozřejmě není výlučně jazykový, souvisí i s politickým uspořádáním a mnoha dalšími faktory, s konkrétními lidmi a jejich schopnostmi, snad i s něčím na způsob náhody atd. Navíc dnešní “hlavní” vědecký jazyk – angličtina – např. skloňování výrazně zjednodušil, naopak do moderní čínštiny proniklo ohýbání slov atd. Pohled na svět přes používaný jazyk je tedy třeba brát s určitou rezervou.
Možná námitka – sanskrt byl řečtině gramaticky relativně podobný (taktéž tvarově bohatý), a přesto ve staré Indii filosofie v antickém chápání tohoto pojmu nevznikla.
Zajímavé také je uvažovat v této souvislosti o podobnostech a odlišnostech mezi jazyky indoevropskými a semitskými, především hebrejštinou a aramejštinou. (mám pocit, že i zde existuje střední rod, nebo se mýlím?)
