***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
V obžalobě Giordana Bruna není o heliocentrismu ani zmínka, Koperníka jedenkrát zmiňuje pouze sám Bruno ve své obhajobě. Z hlediska Bible je konkrétní astronomické uspořádání kosmu spíše lhostejné.
Pokud koperníkovský heliocentrismus byl s něčím v rozporu, pak jedině s novoplatónskou představou kosmu, kterou s výhradami přijalo i křesťanství.
Církvi původně vůbec nevadil heliocentrismus jako takový. Nejvzdělanější řád církve, jezuité, dokonce zpočátku otevřeně podporovali Galilea a jeho objevy; ještě v roce 1611, tedy 11 let po upálení Giordana Bruna, se Galileo dočkal v Římě nadšeného přijetí.
Podezřelejší bylo až to, co Giordano Bruno z heliocentrismu dále vyvozoval. Pokud by totiž ve vesmíru existovalo nekonečné množství hvězd podobných našemu Slunci a tedy i nekonečné množství obydlených planet (což tvrdil Bruno), není vůbec jasné, zda si křesťanství může udržet nárok na svůj universalismus a zda Ukřižování je opravdu centrální událostí dějin veškerenstva. Bruno přitom rovněž tvrdil, že Bůh sice může stvořit jeden svět, ale i při své nekonečnosti se ve stvoření nekonečně světů vyčerpá a ztrácí vůči nim svoji transcendenci (tedy Bruno vlastně sklouzává do panteismu).
Zatímco i představa nekonečně světů mohla být za určitých podmínek církví tolerována (podobně jako existují na Zemi vzdálené oblasti, které nepoznaly křesťanství a je třeba jim ho teprve předat, se dalo přistupovat i k dalším planetám), teprve tímto „rozpuštěním Boha“ se Bruno dostal na hranici.
Později pak církev usoudila, že propagátoři heliocentrismu zastávají současně i jiné postoje v rozporu s vírou pravou. Na index se dostalo se i vlastní Koperníkovo učení a problémy začal mít také Galileo.
Zdroj: Tommaso Campanella: Sluneční stát, Mladá fronta, Praha, 1979, doslov Rudolfa Kučery
Poznámka: V časopisu Logos (nevím, zda ještě vychází a konkrétněji zdroj bohužel dohledat nedokážu) jsem kdysi narazil na článek Zdeňka Neubauera o tom, že naše chápání střetu „pokroková renesance versus zpátečnická katolická církev“ je zcestné. Pro renesanci bylo oproti celkem racionální scholastice typické vyzdvihování toho, co dnes pokládáme za pavědy – např. astrologie a numerologie. Moderní věda a její metodologie se tedy podle Neubauera nezrodily z renesanční přírodovědy, ale spíše z tehdejší přesné a precizně puntičkářské textologie a filologie (především v souvislosti s analýzou biblických textů).
Neubauer v článku rovněž potvrzuje, že heliocentrismus neměl s odsouzením Bruna co dělat a osudným se mu stal panteismus. Něco podobného tvrdí i profesor Vopěnka ve svých Rozpravách s geometrií.
Poznámka číslo 2: Kromě vlastního geocentrismu a heliocentrismu existovala v té době i řada dalších systémů. Například Tycho de Brahe přišel s „kompromisní“ představou, podle které se planety otáčejí kolem Slunce, ale samo slunce kolem Země. Tuto koncepci preferoval např. i Jan Ámos Komenský.
Sporný také nebyl pouze střed systému (tedy Země versus Slunce), ale i konkrétní varianty oběhu. Od Ptolemaia (a snad už i před ním) přitom stále bobtnala idea tzv. epickyklů. V této koncepci neplatí, že pohyb těles se děje po kružnici, ale spíše po kružnici obíhá střed, kolem kterého se uskutečňuje vlastní oběh tělesa – takové epicykly přitom byly konstruovány i znásobené, tedy planeta obíhá po kružnici kolem středu, který obíhá po kružnici kolem středu, který obíhá…
Epicykly se přitom v omezené míře vyskytovaly i v Koperníkově heliocentrismu.
Poznámka číslo 3: Konflikt geocentrismu a heliocentrismu se nedá chápat jako spor iracionality a nové racionality. V antice přišli s heliocentrickým řešením pythagorejci, škola tedy spíše mystická než vědecká. Pro prvního heliocentristu Aristarcha (ještě před ním Filoláos tvrdil, že vše obíhá kolem Ústředního ohně, který však neztotožnil se Sluncem) bylo ovšem řešení se Sluncem uprostřed matematicky elegantnější.
Poznámka číslo 4: Již od antiky se také vedl spor o to, zda astronomie má popisovat „skutečný fyzikální“ pohyb nebeských těles, nebo pouze matematický model, který je v souladu s pozorováním a umožňuje činit předpovědi.
V antice byly v tomto smyslu heliocentrické modely chápány spíše jako matematické hříčky. Ve středověku byly z téhož důvodu kritizovány epicykly („takhle to ale přece ve skutečnosti není“).
Na druhé straně dával geocentrismus doplněný epicykly lepší experimentální výsledky (předpovědi) než první heliocentrické modely. Zde totiž byla potřeba matematické elegance taková, že planetám přisuzovala pohyb po kružnicích. Teprve později se přišlo s koncepcí, podle které jsou oběžné dráhy eliptické. Z dnešního pohledu byl tak vlastně původní heliocentrismus nevědecký. Nu a fakt, že planety obíhají po elipse, v jejíž jednom ohnisku je Slunce a druhé je prázdné, pak dokonce lehce souzní s představou epicyklů i s koncepcí Filoláovou.
Poznámky:
O antické astronomii se na ScienceWorldu mezitím objevil funfovanější rozhovor: Proměny antické astronomie. V případě rozporu mezi tímto článkem a rozhovorem a má přednost rozhovor.
Na podobné téma viz např. nedávný text Jak lze uvažovat o tvaru Země.
