Ačkoli hieroglyfy se zapisoval běžně užívaný jazyk Egypta, šlo o vznešenější způsob komunikace uvnitř formálního rituálního uspořádání a architektonické soustavy definující speciální prostorové a časové vymezení. Většina lidí hieroglyfy neuměla přečíst a principy obrázkových znaků se naučila vždy jen skupina specialistů. Návodné principy pro psaní v hieroglyfech pocházejí spíše než z vlastního jazyka z egyptského umění a ceremoniální ideologie. Záměr písařů psát hieroglyfické texty byl velmi specifický, přesně vymezený a intelektuálně elitářský.
V jednotlivých znacích je zpravidla možné rozeznat něco z egyptského světa. Někdy je nepoznáme hned, protože s sebou nenosíme nádoby na mléko na provázcích, nepoužíváme v běžném životě lněná vlákna ani se denně nepotkáme se supicemi, perličkami nebo rohatými zmijemi. Naučit se hieroglyfické znaky není jen lingvistickým cvičením, ale neočekávaně s sebou přináší všechny možné další informace a znalosti, jež nám pomáhají porozumět egyptské kultuře a dennímu životu.
Znaky je možné rozeznat podle jejich podoby. Umělci, kteří znaky vytvářeli, se snažili zachytit co nejtypičtější vzhled předmětu. Lidský obličej je zobrazován jak zepředu, a to tak, aby byly co nejlépe zřetelné oči a ústa, tak i z profilu – s okem, nosem, ústy a bradou co nejvíce vyčnívajícími. Druhý pohled se používal jako hieroglyf pro egyptský obličej. Princip umět rozeznat předmět podle jeho nejtypičtějších rysů se používal u všech egyptských dvojrozměrných vyobrazení. Ptáci jsou zachyceni ze strany – kromě sovy, jejíž plochý obličej je obrácen k divákovi, takže zvláštní tvar hlavy a očí je dobře patrný. Cesty jsou zobrazeny jako dvojitá linka s výčnělky na obou stranách, které mají představovat keře rostoucí podél cesty. Hieroglyf zachycuje cestu shora z ptačího pohledu, s keři v podobě stylizovaných obrácených trojúhelníčků. To je také umělecké pravidlo – předmět je znázorňován z perspektivy, z níž je nejlépe rozeznatelný. Jezírko se stromy kolem se zobrazuje z nadhledu se stromy zploštělými proti zemi. Může se to zdát jako divná perspektiva, avšak pro svůj účel je naprosto logická.
Znaky v kontextu
Obrázková povaha písma umožňovala je spojit s vyobrazeními na chrámových a hrobových zdech, a takto mohl být ve větší míře, například ve scéně na zdi chrámu, aplikován stejný princip, jaký platil pro používání determinativů.
Scéna z chrámu v Esně na obrázku 6 zachycuje krále, jak obětuje dva různé druhy sister (hudební chrastítka) bohyním Nejtě a Hathoře. Postavy obklopují řádky textů, jež se čtou a probíhají všemi směry. Texty týkající se krále se čtou proti jeho tváři a mají z něho vyzařovat. Krátký svislý text přímo před králem udává nadpis scény: Hraní na sistra pro Obě paní. Dvě kartuše (oválné rámečky) nad jeho hlavou identifikují krále, v tomto případě jde o římského císaře Tita. Za ním jeden sloupec textu čtený zleva doprava popisuje jeho další přednosti a vlastnosti (další sloupec čtený opačným směrem patří k následující scéně vpravo). Všechny ostatní texty ve scéně se čtou zprava doleva a obsahují projevy, jména, tituly a odpovědi bohyní. Další sloupec textu nalevo scénu opět ohraničuje. Pruhy textu mají rozdělovat, nadepisovat, udávat slova a, což je nejdůležitější, zdůrazňovat, že pro tuto oběť byly provedeny správné postupy a vyvolán správný mýtický kontext. Ačkoli detaily se mohou chrám od chrámu a scénu od scény lišit, každý rituál představuje pevnou činnost. Působí individuálně, ale zároveň kolektivně v rámci chrámové zdi, právě v tomto elementu stavby, v celém komplexu a v prostředí celého světa. Každý hieroglyf hraje svou architektonickou a kreativní úlohu. Nápisy poskytují scéně kontext, udávají podrobnosti, a celá scéna tak tvoří determinativ pro velký kus textu, aby se přečetl správně. Scéna také ukazuje správná gesta a obětní postoje, jež se mají používat při provádění každého rituálu.
Totéž platí také pro trojrozměrné sochy (viz obr. 7). Socha muže a jeho manželky je zachycuje vsedě a jsou identifikováni texty vytesanými na podstavci sochy nebo za nimi. Slavná socha Rahotepa a Nofrety například zachycuje muže s ženou, jejichž jména jsou zapsána na zadním sloupku. V případě Nofrety, „krásné ženy“, je její podoba identifikována jejím jménem s ženskou sedící postavou v roli determinativu. Samotná trojrozměrná socha nicméně naopak tvoří obrovský determinativ malého kousku textu. V případě Rahotepa je vztah mezi sochou a podobou ještě explicitnější. Jeho jméno a tituly jsou také zapsány za jeho hlavou, ale jméno nedoprovází determinativ sedící mužské postavy. V tomto případě vede celý text k samotné soše, jež vystupuje v roli Rahotepova determinativu zosobněném v kameni jako ideální podoba muže jeho postavení. Jeho duše mohla snadno rozpoznat svůj domov, podobu jeho pozemského těla, přečíst text a poznat sochu a usadit se tam, kde měla dostávat potravu a oživit Rahotepa v posmrtném životě.
Text a vyobrazení se doplňují, a i když pro egyptštinu je přirozený zápis zprava doleva, obrázková povaha hieroglyfů písmu umožňuje mnohem flexibilnější architektonické využití. Jedním z klíčových elementů egyptského umění je touha po symetrii a jediný způsob, jak jí dosáhnout pomocí textu, je použití hieroglyfů. Západní stěna hrobové kaple Verirenptaha, nyní umístěná v Britském muzeu, původně pochází ze Sakkáry z doby 5. dynastie. Dominují jí dvoje „nepravé“ dveře, jež sloužily Verirenptahově ka („duchovi“) a ka jeho ženy Chentkaus k přecházení do světa živých. Vchody do důležitých památek, zejména hrobek a chrámů, ve skutečnosti představují přístupy do jiných světů, a tak bylo nutné je opatřit správným prostředím a čistým, neposkvrněným vstupem. Dveřní zárubně vstupu jsou proto symetrické, hieroglyfy jsou zapsány proti sobě na obou stranách dveří. Pomáhají obrátit pozornost na samotné dveře a doplňují stojící postavy hledící dovnitř. U jiných bran zejména v chrámech byly texty na vstupu zapsány symetricky tak, že začínaly uprostřed dveřního překladu. Čtou se směrem od sebe až ke konci překladu a potom pokračují dolů na zárubně stále proti sobě. Takové uspořádání je esteticky příjemné a poskytuje optický „trychtýř“ směřující dovnitř stavby nebo místnosti.
Takový architektonický pohled a použití hieroglyfů se odráží v oblasti a podobě zádušních stél. Vápencová stéla strážce Cheperkovy komory Serua, syna Sat-Hathory, je jednou z mnoha set tisíc stél vytvořených ve starém Egyptě a představuje jejich typický příklad. Má obdélný tvar a cavettovou římsu – architektonický element známý z ohraničení horní části dveří a stěn. Stéla je rozdělena na dvě části svislým sloupcem hieroglyfů, který obsahuje obětní formuli a čte se obvyklým směrem zprava doleva. Obě strany textu lemuje symetrická scéna. Dva řádky textu vpravo se čtou zleva doprava, vlevo zprava doleva. Následují dvě siluety postav obrácené dovnitř proti sobě, vlevo muž (Seru) a vpravo žena (jeho matka Sat-Hathor). Potom je zde dalších šest řádků textu směřujících k okraji stély. Obě strany tvoří křídla dveří, jež se otevírají dovnitř. Postavy tak jsou uvnitř hrobky, v říši mrtvých, a obývají tedy správné místo. Hieroglyfický text měl obětujícího či návštěvníka k nim dovést, ale jde o cosi jiného než o obětní formule zapsané uprostřed, totiž o seznam členů rodiny. Jedná se o rodinný monument zmiňující na jednom kusu kamene tolik lidí, kolik je možné, což jim má umožnit žít i na onom světě.
Při pohledu na zeď pokrytou vyobrazeními a texty si ihned povšimneme, že vše je pěkně uspořádáno do pruhů nazývaných registry. Všechny scény a texty jsou vytesány v rovných řádcích, což je způsob, jež se mohl vyvinout z povahy života v Egyptě, který se točil kolem ústřední řeky. Nejobvyklejším způsobem cestování bylo sledovat tok Nilu nebo se po něm plavit. Z této perspektivy je celý svět uspořádán do horizontálních registrů: samotná řeka dole, potom pruh říčního břehu, obdělávaný pruh, stromy, poušť a nad zemí obloha. Díváme-li se na to egyptským způsobem, tedy v ploše, nejsou všechny elementy uspořádány perspektivně jeden před druhým, nýbrž v horizontálních registrech jeden nad druhým. V tomto kontextu řádky textu dobře zapadají do vyobrazení a buď scény doplňují, nebo je celé ohraničují. Většinu postav na vyobrazení doprovázejí řádky hieroglyfů, jež obvykle identifikují zachycenou osobu a často obsahují slova, která postava pronáší. „Bublina s řečí“ se čte vždy proti tváři postavy, která slova pronáší. V chrámu král „přednáší“ obětní rituál chrámovému bohu a bohové patřičným způsobem odpovídají. I když směr textu v tomto místě chrámu je zleva doprava (například u vstupu do místnosti), řeč může být obrácena proti tomuto směru (nazpět), aby odpovídala postavě krále, který přichází dveřmi a promlouvá. U méně formálních scén hieroglyfy zachycují každodenní projev obyčejných lidí při jejich práci a odrážejí postavení těch, kdo se zde setkávají. Bohaté zemědělské scény v hrobce Nianchchnuma a Chnumhotepa zaznamenávají slova rolníků a hieroglyfy zde působí jako řečové bubliny v komiksu. Přinášejí písemnou záruku, že každý ve scéně bude plnit svou úlohu správně, tak, aby majitel hrobky nebyl v posmrtném životě o nic ochuzen. Vyobrazení mají zajistit veškeré zemědělské postupy od setí semen až po výrobu pokrmů pro případ, že by v nadcházejících letech selhaly skutečné obětiny. Každý, kdo zastává nějaké postavení, je zde přímo jmenován, aby mohl náležitě vykonávat svou funkci. Scény a texty rovněž představují vzpomínku na tento život, i když idealizovanou, aby tak bylo uchováno a zaručeno postavení majitelů hrobky.
Tento text je úryvkem z knihy: Penelope Wilsonová: Hieroglyfy, Dokořán 2010
O knize na stránkách vydavatele
