Bitvu u Moháče známé z učebnic dějepisu a některé její důsledky jsou taktéž celkem evidentní – přes 150 let turecké přítomnosti ve Střední Evropě, v Českých zemích pak ještě podstatně déle trvající vláda habsburské dynastie, rekatolizace…
Nicméně kniha Bitva u Moháče přináší celou řadu podrobností. Především popisuje vlastní bitvu. Zde si přijdou na své všichni, kdo mají rádi strategické hry, tady mohou vyloženě před očima posouvat sem a tam „žetony“ představující jednotky. Vzhledem k drtivé turecké početní převaze nejspíš bylo od uherských vůdců pošetilé se do otevřené bitvy vůbec pouštět, snad mohli počkat, až se shromáždí více posil… Všechny tyto navzájem protichůdně působící motivace ale nakonec kniha nějak vysvětluje – přehnané sebevědomí vyplývající z odražení předešlých osmanských útoků, motivace uherské provinční šlechty svést bitvu co nejdříve/nejblíže jižních hran království, aby nebyla narušena jejich panství. Kuriózní je, že spojenecké jednotky z Čech a Rakouska pokládala uherská šlechta za exponenty lutheránství, z téhož podezírali habsburskou manželku Ludvíka Jagellonského a její německé rádce (což je bizarní z českého pohledu).
Když už k bitvě došlo, byl jedinou šancí uherské armády rychlý útok, než se turecké vojsko stačí plně rozvinout. Takový postup sice na počátku sliboval jistý úspěch a několik jezdců se dokonce probilo až do blízkosti samotného sultána, pak ale útok uvázl. Pomalá pěchota ho nestihla podpořit a v závěru, po útěku zbytků jízdy, byla zlikvidována osamocena.
Nicméně celá řada věcí na první pohled jasných není a přitom je velmi zajímavých. Tak třeba konec středověké jízdy bychom si kladli nejspíš už někam ke Kreščaku (1346), tedy téměř 200 let před bitvu u Moháče (29. 8. 1526). U Kreščaku výkvět francouzského rytířstva zničili angličtí lučištníci (Kreščak a konec středověkých rytířů). Tady proti uherské těžké jízdě stály turecké jednotky (i elitní včetně janičářů) vybavené už ne luky, ale střelnými zbraněmi – ručními, děla v této bitvě zvláštní roli nesehrála. Turci tehdy patřili k propagátorům většího použití střelných zbraní ve vojenství. Očekávalo by se, že spíše než o bitvu půjde o masakr, těžká jízda ale i za těchto podmínek byla velmi nebezpečným protivníkem s velkou údernou silou. O výsledku rozhodla mnohem spíše prostá početní převaha než převaha pěšáka s mušketou nad jezdcem.
Další věcí je, že i samotná válka již v té době byla nejspíš rozhodnuta. Většímu tureckému útoku, tedy úderu plnou silou za osobní účasti sultána (Sulejman I) mohly tehdy Uhry těžko čelit z řady důvodů. Hlavní problém byl zřejmě o několik let předtím (1521) pád Bělehradu, což byla tehdy těžko dobyvatelná pevnost (z mnoha stran chráněná soutokem Dunaje a Sávy) hrající klíčovou roli, a to i v pozdějších válkách. Turci se Bělehrad pokusili získat už krátce po pádu Konstantinopole (1453), v roce 1456 však pevnost obléhání vydržela – a to i přes masivní nasazení dělostřelectva a fakt, že se jednalo přímo o armádu vedenou sultánem Mehmedem II.
Krátce po bitvě u Moháče došlo k obsazení Budína a prvnímu pokusu o obležení Vídně (viz také: Co by, kdyby… roku 1683 Turci dobyli Vídeň).
Nicméně z jiného pohledu: opravdu vítězství nad Uhrami Osmanské říši „k něčemu bylo“? Vždyť Střední Evropa byla poměrně chudá a v dalším soupeření s Habsburky říše vykrvácela. Turci se původně snažili spíše o separátní mír… Nebylo nakonec účelnější zaměřit se na bohatý Dálný východ, soupeřit s Portugalci v oblasti Rudého moře? Neměli se poté, co se sultánové ve svých představách stali nástupci byzantských a tedy i římských císařů, identifikovat ještě s Alexandrem Makedonským a udeřit plnou silou na Persii a dále na východ? Tyto otázky kniha naznačuje, jednoznačnou odpověď na ně však může samozřejmě dát jen těžko…
Zdroj: Zdeněk Vybíral: Bitva u Moháče, Havran, Praha 2008
Pozn.: Obrázek je ilustrační, bitva se odehrála v bažinaté krajině na břehu Dunaje.
Bitva u Moháče na české Wikipedii
