Následující text je úryvkem z unikátního osmidílného kompletu Archeologie pravěkých Čech, který nedávno vydal Archeologický ústav AV ČR.
***
Charakter pramenů z období paleolitu a mezolitu se z několika příčin výrazně liší od pozůstatků po mladších pravěkých ekonomikách. Základní zdroj odlišnosti mezi předneolitickými kořistníky a postmezolitickými výrobci tkví ve způsobu života, v rozdílech v ekonomickém chování, které se promítá do podoby a délky užívání sídlišť, do kumulace objemu a druhové rozmanitosti pozůstatků.
Rozdíl vyplývá ze zásadně odlišných koncepcí obživy. Lovci a sběrači potřebovali k získávání potravy podstatně větší území, protože biomasu čerpali extenzivně, a proto během roku vystřídali vždy několik tábořišť, čímž vzrůstala jejich četnost. (Vedle základních tábořišť užívaných celými komunitami, které se projevují větším objemem pozůstatků po širokém spektru sídlištních činností, existují hůře objevitelná krátkodobá účelová tábořiště po malých skupinách, vybavených jen úzkým rejstříkem nástrojů pro určitý typ činnosti.) Kromě toho se lovecké komunity při sledování tahů stád velkých býložravců ve stepi a tundře pohybovaly na značné (i stakilometrové) vzdálenosti, čemuž odpovídá řídkost osídlení a takřka evropské rozšíření řady mladopaleolitických kultur. S tím souvisí i náklonnost lovců k masivnímu zásobování kvalitními štěpnými surovinami ze vzdálených zdrojů (zpravidla jen doplňkové množství surovin bylo získáváno směnou). Řídkost osídlení působí obtíže při prokazování lokální vývojové kontinuity jednotlivých kultur.
Další specifický rys tvoří rozdíl v délce pobytů na sídlištích: zatímco setrvání kořistníků na místě se omezuje spíše na týdny než na měsíce, minimální životnost sídlišť zemědělců omezuje doba od setby do sklizně, přičemž průměrná doba pobytu ve vesnicích se počítá na roky. Usedle žijící komunity zemědělců, jejichž technologie výrazně zvýšily produktivitu, tedy úživnost zemědělsky příznivých území, zanechaly navíc i nápadnější, neboť koncentrované a druhově různorodější, rozměrnější a početnější pozůstatky než malé a pohyblivé, jen krátkodobě se usazující komunity sběračů a lovců, jejichž výbavu objemově i váhově limitovala nezbytnost častého přemisťování.
Postdepoziční vlivy na utváření předneolitických pramenů
Archeologický projev období přisvojovacího hospodářství se od pozůstatků neolitických a mladších liší nejen vlivem zásadní rozdílnosti ekonomik, ale tuto různost stupňují další faktory. Významné, ač druhotné rozdíly mezi zmíněnými pozůstatky působí nesrovnatelná intenzita jejich degradace takzvanými postdepozičními procesy: pozůstatky paleolitických aktivit byly dlouhodobě ničeny nebo redeponovány během opakujících se ochlazení až arktického charakteru, takže se jich v relativně nedotčené podobě (v primární poloze) dochoval jen nepatrný zlomek, zatímco většinu z nich intenzivní destruktivní procesy změnily a redukovaly na přemístěné shluky kamenných artefaktů.
Dalším zdrojem zmíněné odlišnosti je nestejná míra dostupnosti paleolitických a postpaleolitických pramenů ze současného zemského povrchu: zatímco paleolitické situace, pokud se dokonale uchovaly, leží zpravidla relativně hluboko, pravděpodobnost objevu primárních dokladů postpaleolitických aktivit několikanásobně zvyšuje blízkost jejich uložení vzhledem k dnešnímu povrchu, takže i relativně mělké zásahy do podloží (např. zemědělské práce) signalizují jejich přítomnost. Samozřejmě existují ještě i jiné zdroje druhotných rozdílů v četnosti předneolitických a mladších pramenů, které tkví v řadě nesourodých činitelů (jako je často menší nápadnost předneolitických pozůstatků pro nižší míru arteficiality i v důsledku menších rozměrů artefaktů a jejich větší prostorový rozptyl, menší nápadnost předneolitických sídlišť pro užší rejstřík antropomorfních stop atd.).
Konečně podobu archeologických pramenů ovlivňuje i chování archeologů, kteří neúmyslně utvářejí zkreslený obraz struktur pozůstatků časoprostorově nestejnou intenzitou a orientací specializace i změnami způsobů dokumentace a interpretace. Druhové bohatství, četnost i kvalita informačních souborů směrem do minulosti všeobecně klesá, takže v paleolitu se nízká časoprostorová hustota, přesnost a spolehlivost dat projevuje jak nápadným zhrubnutím datovacích intervalů, tak i redukcí pozůstatků (zvláště předmětů vyrobených z organických hmot; analýzy pracovních stop na ostřích kamenných artefaktů však dokazují, že opracování kosti, parohu a hlavně dřeva hrálo podstatně významnější roli, než by se z mizivého množství výrobků z nich dochovaných mohlo zdát: srov. Hardy 2004), a tím i interpretačních možností. Dosavadnímu poznání z uvedených důvodů dosud většinou unikají procesy vzniku nebo zániku jednotlivých technokomplexů, jak se označují krajně redukované soubory paleolitických kulturních pozůstatků.
Nečetná data nejisté chronologické homogenity proto nutí při interpretačních pokusech ke kombinaci dat z geograficky přilehlých oblastí (v případě Čech nejen z Moravy, jakkoli právě ta představuje z hlediska pozůstatků z období mladého paleolitu území mimořádně bohaté a důkladně zkoumané i evropském měřítku), ale i z odlehlejších území se zvláště příznivými lokálními podmínkami pro intaktní uchování pramenů.
Ze srovnání časoprostorové hustoty informací pro předneolitická a pozdější období pravěku vyplývá, že nesrovnatelně nižší objem, rejstřík i kvalita předneolitických pramenů mají v interpretační rovině za následek soudy výrazně nižší přesnosti i prokazatelnosti, což se projevuje častou paralelní existencí odlišných až rozporných interpretací. Široké intervalové datování předneolitických jevů, značné – a zhusta přehlížené – časové hiáty mezi projevy časově následných kulturních komplexů, častá absence informací o faktech základního významu (např. antropologické identity nositelů jednotlivých kultur apod.) činí z valné části historizujících úvah o vývojových vztazích, o původu a mechanismech šíření inovací aj. spíše jen překlenující konstrukce mezi izolovanými fragmenty informací nezjištěných souvislostí.
Shrnuto, tendence k nadhodnocování vypovídacích schopností sekundárně ochuzených dat se v předneolitické archeologii projevuje nepoměrně častěji než v archeologii zemědělského pravěku.
1.4.2 Kvantita a kvalita pramenů pro předneolitická období
Nižší kvantita předneolitických pramenů vyplývá z menší hustoty osídlení území loveckými a sběračskými společnostmi, z menší nápadnosti a přístupnosti pozůstatků, z větší (nucené) pohyblivosti společností, která vedla k podstatně většímu geografickému rozptylu pozůstatků osídlení než v dobách zemědělského pravěku. Druhotně byly předneolitické prameny radikálně zredukovány intenzivními a dlouhodobě destruktivně působícími postdepozičními procesy. Konečně kvantitu pramenů terciárně ovlivňuje intenzita archeologického výzkumu. Vlivem některého nebo všech zmíněných činitelů může regionálně nízká míra získaných informací způsobit, že se dochované – tedy pouze ty nejodolnější – pozůstatky bezděčně prezentují především svou chudobou, ovšem sekundární, takže většinou nepostihují podstatné znaky někdejších společností ani skutečně významné jevy historického dosahu.
Poznání většiny obecných aspektů existence předneolitických společností je proto pro převážně nízkou regionální kvantitu pramenů možné nezřídka až na úrovni kontinentu: názorný příklad poskytuje shrnutí důsledků regionálních deficitů antropologických pozůstatků v předneolitických kontextech (srov. kap. 1.4.2.1).
Co se týče kvality pramenů, nejcennější informace poskytují analýzy moderně dokumentovaných výzkumů víceméně intaktních a prostorově úplných situací s pozůstatky mobilního inventáře, objektů a zařízení, včetně jejich konstrukčních prvků. V autochtonní nebo paraautochtonní (in situ) poloze uchované, tj. postdepozičně nezměněné funkční kontexty všech pozůstatků i neartefaktuálních důsledků činností vypovídají o některých aspektech sociálního, výrobního i konzumního chování; jako celek ovšem lidské chování nefosilizuje.
Za podmínek extrémních klimatických změn během pleistocénu (a později pro intenzivní antropogenní aktivity během holocénu) tvoří intaktně uchované situace vzácné výjimky. Podstatně častěji se vyskytují předneolitické prameny z opačného konce kvalitativního rejstříku, totiž trosky, redukované na nejodolnější předměty nejen zbavené původního kontextu, ale navíc namnoze přemístěné do pseudokontextů v důsledku smíšení s artefakty nesouvisejících, starších a mladších osídlení. Tvoří-li intaktně uchované a odborně zkoumané prameny jen několik procent všech nálezů, nezbývá než – pro prostorové informace především – využívat také prameny nižší kvality, pochopitelně po kritickém zhodnocení jejich vypovídací hodnoty (např. Vencl 1995a; 2001, 599 sq.).
Základním argumentem ve prospěch využití všech nálezů včetně povrchových sběrů je fakt, že obsah ornice může uchovat sice nesourodé (pouze zdánlivě homogenizované), ale v podloží již nedochované informace. Interpretace založené jen na kvalitnější části pramenů by hrubě zkreslovala frekvenci a distribuci jevů; na druhé straně ovšem pokusy začlenění svědectví méně kvalitních povrchových dat nutně přináší komplikace při pokusech o rekonstrukci následnosti dějů, při určování jejich homogenity nebo nesouvislosti.
Tento text je úryvkem z knihy Archeologie pravěkých Čech – 1. díl: Pravěký svět a jeho poznání, editor Martin Kuna
