Základem magického chápání mletí zřejmě byla myšlenka, že mlynář tím, že zrní rozebere, mu odebere plodivou sílu. Pokud existují nějací mlynáři nadpřirozeného původu, mohou takto semlít celý svět, jako v pološílené kosmologii W. Blakea – nakonec právě tak se používá výraz semlít či dostat se mezi mlýnské kameny dodnes. A v realističtější představě, pokud by se semlelo všechno zrno, nebylo by příští rok co zasít, což by se dalo chápat jako konec světa v lokálním měřítku obce.
Mlýn jako takový je vynález poměrně mladého data. Od doby železné se používaly rotační mlýnky z kamene či kovu, posléze se objevila i větší zařízení poháněná silou hospodářských zvířat. Mlýny větrné zřejmě existovaly již na starověkém Blízkém východě, v Evropě se však objevily až v době křížových výprav. Mlýny vodní budovali ve velkém Římané (od té doby je běžné také spojení vodního mlýnu s pilou, později i s mandlem, valchou či lisem), ve zbytku Evropy se ale zase šířily až pomalu, ačkoliv třeba v Británii jich v 11. století v době normanského dobytí země bylo již velké množství. Kdy se objevil první mlýn v Čechách, to prostě nevíme (i když jsou to zajímavé otázky: jak starý třeba může být první most přes nějakou z větších českých řek?). A samozřejmě – domácnosti dále používaly své vlastní ruční mlýnky a žernovy, kde se vyráběly mouku pro svou potřebu.
Ve středověkých Čechách patřili mlynáři dlouho do pekařského cechu. Dělba práce ještě nebyla příliš pokročilá, takže mlynář si musel sám vyrobit většinu potřebného náčiní – u zkoušek na mistra třeba i vodní kolo, postavit jez, zařídit rozvod vody. Ani infrastruktura ještě nebyla moc rozvinutá – takže na řekách byly mlýny pojízdné, které pramice převážely podle potřeby z místa na místo. Toky byly neregulované, některé mlýny měly pouze nádrž na dešťovou vodu, voda z luk poháněla mlýny zvané drnčáky (podle „drnové vody“). Mlýnům samozřejmě pomohl rozvoj rybníkářství v Čechách na přelomu středověku a novověku.
Římané se zřejmě domnívali, že mlynář obilí nejen zabíjí, ale uvolňuje z něj i plodivou sílu/sexualitu – a tak mlýny tehdy současně často sloužily i jako nevěstince. Celou řadu vlastních kouzelnických praktik měli i středověcí mlynáři čeští – i tak obyčejné a světské řemeslo mělo svoji „magickou stránku“. Mlýny se kropily proti cizím čarám svěcenou vodou, eventuálně obilím uvařeným v této vodě. Mlýn se mohl také vykropit vývarem z bylin pokládaných za nějak kouzelné či léčivé. Do hřídelí mlýnů se zavrtávaly křížky nebo jiné ochranné amulety. Samozřejmá byla kouzla, při nichž bylo třeba přilákat nebo někomu odlákat zákazníky, kdy se různě přisypávala nebo odsypávala mouka – to se samozřejmě dělalo nejen za magickým účelem.
Naopak se věřilo, že čepy mlýna lze poškodit hadím sádlem nebo vývarem ze slepého štěněte, kotěte a sovího mozku. V mlýnech se kupodivu podařilo objevit i některá literární díla z oblasti magie (v Lučním mlýně v Jizerských horách tzv. Pekelný žaltář připisovaný Faustovi), takže mezi mlynáři byli zřejmě i lidé gramotní, kteří se zabývali nejen lidovými čarami.
Zdroj: Aleš Česal, Roman Henzinger: Labyrintem středověku – kouzla a rituály starých cechů, XYZ 2007
