Těsně před koncem loňského roku se na pultech knihkupectví objevila Ecova kniha "Hledání dokonalého jazyka". Především je třeba říct, že před sebou máme něco zcela jiného, než nám prezentuje Eco–beletrista. Žádné pokračování či rozvinutí Jména růže se nekoná.
Eco v rámci jakési "proevropské edice" popisuje dějiny úvah o jakýchsi dokonalých znakových systémech, které se odehrály v kontextu evropské kultury (do níž spadnou i Židé). Eco do svého bádání přitom přímo nezahrnuje původ jazyka jako takového, respektive pouze vypočítává názory na toto téma. Byla prvotním jazykem řečtina? Nebo ještě spíše hebrejština? Mluvil Adam v ráji nějakým dodnes existujícím jazykem či nějakou intuitivní řečí beze slov? Jak se komunikovalo před osudným babylónským Zmatením? Jak hovoří Bůh k andělům? A jak budeme mluvit my po Posledním soudu?
Dokonalý jazyk samozřejmě nemusí být záležitostí dávné minulosti, ale je možné se znovu pokusit o jeho tvorbu. Tímto způsobem vzniknou systémy umělé. Může jít jak o nástroje typu esperanta, tedy určené k běžné komunikaci, nebo o struktury nějak specializované – uvádějí se například různé symbolické systémy, v jejichž rámci se dají dokazovat náboženské či filosofické pravdy. K jazykům, které využívají speciální symboliky, patří samozřejmě i jazyky odborné (chemický, matematický) stejně jako jazyky programovací, ty však Eco ponechává ve své práci stranou.
Postupně se dostaneme ke Kabale a židovským knihám typu Sefer Jecira (svět stvořen z písmen abecedy), k čemuž nám při Ecově zálibě v tajných společnostech (viz Foucaultovo kyvadlo) samozřejmě ihned přibudou rosenkruciáni a hermetismus.
Protože tajné jazyky musí někdo číst a vykládat, kniha se zabývá i otázkou šifrování, dešifrování a luštění symbolů – například teoriemi těch, kdo nehledali např. ve staroegyptském hieroglyfickém systému prostě písmo, ale spíše jakýsi mystický zásvětní text.
Obsah není nezajímavý, ale osobně mi přišel poněkud nekonzistentní až roztříštěný. Od středověké mystiky se totiž v zápětí dostáváme k historii jazykovědy (Platónův Kratylos, Etymologie Isidora Sevillského…) či Rosettské desce, nebo dokonce ke koncepcím praindoevropštiny a hypotetické nostratičtiny. Zdá se, že před sebou máme spíše sbírku esejů či nápadů trochu narychlo pospojovaných do jedné knížky.
Kdo je zvyklý na Eca-beletristu, bude zřejmě postrádat plynulost příběhu. Vnucuje se dojem, že frekvence cizích slov zde představuje spíše jakýsi odznak intelektuální hantýrky, než že by přispívala k exaktnosti sdělení (věty typu "Aby mohl mnemotechnický obraz snadno odkazovat k příslušnému obsahu, měl by ho naznačovat podle nějakého kritéria podobnosti. Mnemotechniky však nedokáží najít žádné kritérium korelace, protože používají tatáž kritéria podobnosti, která určovala shodu signatur se signatem". Snad lze mít tedy výhrady i k překladu.).
A vlastní obsah knihy je sice zajímavý, lze však těžko označit za zvlášť objevný. Druhé Jméno růže to prostě není :-).
(Umberto Eco: Hledání dokonalého jazyka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2001)
PS: Kolegové, kteří recenzi četli, nebyli mým hodnocením příliš nadšeni. Vesměs uváděli, že prostě nelze srovnávat Eca beletristu a Eca – lehce nudného profesora. Kniha je prostě o tom, co tvrdí její název, tedy o Hledání dokonalého jazyka. Nic více a nic méně, pokud mě nezaujalo téma jako takové, není to vinou autora…
